Milý deníčku =)... 03.Únor 2007
Tak jsem sem moc dlouho nic nenapsala, teda jako v mém pravém deníčku je toho víc, ale nemůžu přeci ošidit i tento deníček=)... Teď jsem byla nemocná, tak jsem zameškala vysvědčení, jako o nic jsem nepřišla, jelikož skoro všechno vím, teda ty známky, tak bych ho měla dostat v pondělí, ach jo... táta mi říkal, v listopadu, že pokud bude nějaká 4 na vystrko, tak mi zatrhne pc, tak toho se docela dost obávám, jelikož asi budu mít na 99,9% dvě 4 a to ze zasraný chemie a ze zbožíznalství, který mě jako aranžérce bude uplně na hovno, ach jo... No a co, tak já se bez toho pc obejdu, přeci se dá pár měsíců vydržet bec compu, no uvidíme, naštěstí, jediný co mě drží při životě jsou hodiny IKT a Ta, při kterých máme dovoleno se podívat na chvilku na net, a taky při praxi, tak nás tam Alenka občas pustí, tak zase nebudu tak zrtracená =). no horší by to bylo, kdyby mi zakázal televizy, což možná...jelikož na tý jsem teď v poslední době docela dost závislá, njn Gilmorky a Zoufalý manželky a občasný fajn filmy na Dvd a v televizi, no snad mi ji nazatrhne...
Ach jo... Teď mám rozečtenou moc krásnou knížku od Vladímira Nabokova- Povídky 2 a on má vždycky moc krásný uvahy a prostě se mi moc líbí jak píše a tak... Z jedný povídky- Pamatce L. I. Sigajeva se mi moc líbí: Pomyslele jsem vůbec na to, že ho možná vidím naposled? Samozřejmě. Pomysel jsem si přesně toto: ano, vidím ho naposled, neboď tak přemýšlím vždycky a o všem, o všech. Můj život je ustavičné loučení s věcmi a lidmi, kteří si často ano nevšimnoumého trpkého, šíleného, kratičkého pozdravu... Má to něco moc krásnýhoa užasnýho do sebe, škoda, že jsem tak kdysi neuvažovala a nebyla vděčná za každou chílku se svým nej kámošem, prostě jsem si nedokázala uvědomit a taky jsem si to ani moc nepřipouštěla, že by se něco tak hroznýho mohlo stát, prostě jsem byla přesvědčena, že se to stát vůbec nemůže, ale přitom se to stalo, chtě nechtě se to stalo... já vím, život musí jít dál a taky jde, ale ty vzpomínky, to nejde vymazat z hlavy, to užasný a nezapomenutelný, to fakt nejde... Možná, mě deníčku pochopíš, ale je těžký se loučit s lidmy který jsem měla moc ráda... Vždycky měco krásnýho začne a taky to jednou musí skončit, jeslti za den nebo za 20let, to je jedno.... Ten kámoš mi řekl, že se mám řídit svým srdcem a ne tím co mi někdo řekne... Já se tak pokouším někdy řídit, ale kdyby bylo po mém,a po mém srdci, co na mě pořád volá a bych to udělala, tak dávno sedím ve vlaku a jedu za ním, ale vím docela dost dobře, že by asi nebyl moc nadšený... No nic život jde dál, tak kurva žij, stejně na to jendou zapomenem =) )užasná větička, ještě od úžasnějšího kámoše ze základky, který mi docela dost pomohl a dokázal mi pomoct,a bych se smířila s realitou... ).
napsal/a: ata.885 23:36 | Link
