básně 26.Květen 2007
JÁ, TY A ONA...
Jdu ulicí a vzpomínám,
chlad který mnou prostoruje, nevnímám.
Měl jsi dneska na mne čekat
a neměl jsi to zmeškat.
Čekala jsem tam hodinu
a nevymlouvej se na rodinu,
řekni mi to vše radši na rovinu!
Máš mne ještě rád?
Nebo chceš být už jen pouhý kamarád?
Máš jinou? Lepší než jsem já?
A jaké přednosti oproti mne má?
Tak mi to pověz konečně
a neprodlužuj to zbytečně.
A nezamlouvej,
a ani se neomlouvej.
Něco snesu,
nevědomě mířím k lesu,
zimou už se celá třesu.
A ty jsi mi tak strašně vzdálený,
konec je neprodlený.
V lese je tma a zima,
bylo to s tebou prima.
Ale ty sis našel jinou.
Tak tedy konec,
našemu vztahu právě odbil zvon
Takže nic...
Trvalo týdny
než jsem dostala tu odvahu
říct ti
že mám tě ráda
víc než jako kamaráda.
Jsi vedle mě už dlouhou dobu
a mě nenapadlo nikdy
že by to bylo mezi námi někdy jinak
než jak to bylo vždycky.
Slet událostí a moje pocity tomu tak chtěly
abych si uvědomila,
koho vlastně vedle sebe mám
a začala se sama sebe ptát,
jaké by to asi bylo být s tebou..
Všechno zbytečné se ukázalo
řek' jsi jen pár výmluv
ty já ale nechci brát, díky za upřímnost
co je mi po tom, že máš taky rád
když to co dávám nechceš brát?
Ano, neboj,
přátelé zůstaneme stále.
Nedokážu si představit život bez tebe-patříš do něj, jsi přítel
jenom musím ze začátku
ovládat své touhy.
Jsi vlastně dokonalý
tak nevím,
proč by sis měl všímat zrovna té malé ušmudlané kamarádky
Asi děláš dobře
se mnou tě nic nečeká.
Máš sebe, své zájmy, své další přátele.
A já tě budu mít dál ráda a koukat na to, jak je ti dobře, když jsi "sám"...
ec!
Motýlek...
Viděla jsem motýlka,
zrovna se vyklubal,
a spolehl na svá křidýlka,
proto životu se vzdal.
Vzlétl do kraje mraků,
krásných modrých oblaků,
do temné - země,
jež tmnotu bažin ukrývá,
jemně a tmně tak jako já,
nechá se obléhat - musíš ji znát ,
je nutné mu pomáhat - ne všemu se vzdát.
Již nezdar v očích se mu leskne,
když s úzkostí na draka vzpomene,
na pálivé období teskné,
na hedvábné křídla spálené.
To sedí víc než dosti,
že prach jsi byl a v prach se obrátíš,
nezbydou z tebe ani kosti,
a to ty moc dobře víš.
Už smrtka ti na dveře klepe,
a tvůj práh překračuje,
srdce až v krku ti tepe,
a vítr si klidně duje.
Už vášnivě kosu svou hladí,
hlavu tvou jí se sadí.
Holt osud občas krutý jest,
život je tvrdý jako pěst.
Samota...
Nejsi tu.
Prázdný hrnek od čaje, voda kape z kohoutku.
Odtikává můj čas.
Ještě cítím Tvou vůni.
Ještě vidím Tvou tvář.
Tvůj odraz v zrcadle.
Pořád slyším Tvůj smích...
A teď se toho mám vzdát.
Za chvíli vyprchá ta vůně, Tvoje tvář se vytratí a Tvůj smích se změní v děsivé ticho...
Nejsi tu.
V pokoji hraje hudba. Tóny kytary se rozléhají po bytě. Tohle jsi mi neměl dělat..Nehat mě samotnou v tomhle zlým světě, plnýho lži a nenávisti.
Chci jít za Tebou.
Voda kape z kohoutku. Odtikává můj čas. Nemůžu usnout. Vezmu si prášek, radši dva..a ještě pár.
Neměl jsi mě takhle opustit ,bez rozloučení. Chci spát. Pomalu se mi zavírají oči. Z dálky slyším zvuk kapek, padajících do dřezu, a monotonní zvuk kytary se ztrácí.
Bolest je najednou snesitelnější a pomalu se vzdaluje.
Už nevidím Tvou tvář, neslyším Tvůj smích ani z Tvojí vůně nezbylo nic.
Tlukot srdce ustává a není tu nikdo, kdo by mě probudil.
Nejsi tu.
Chci za Tebou.
napsal/a: betis 11:26 | Link
