přátelství 26.Květen 2007
V pokoji bylo otevřené okno díky němuž mohl do místnosti proudit chladný, únorový vzduch který se mísil s oblaky namodralého cigaretového kouře. V křesle seděl devatenáctiletý chlapec s bledou tváří, hnědými, polodlouhými vlasy a lesknoucími se jantarovými oči které měl orámované černou tužkou.
Na kolenouch měl položený zelený popelník a v třásnoucích rukách držel zapalovač a cigaretu. V pokoji hrála hudba ale Alex jí nevnímal, jeho oči se upřeně dívaly z okna a sledovaly jednu ze starých pouličních lamp která slabě problikávala až nakonec zhasla. To Alexe probudilo ze zasnění, strčil si do pusy cigaretu a zapálil si. Proč se to jen stalo? Jak to mám zvládnout dál? Život zhasne jako ta pouliční lampa a pak už zůstane jen spoustu otázek.. Vydechl kouř a dlaněmi si přikryl obličej, bylo pro něj potupujcí brečet i když byl sám. Místností se rozlehl nepříjemný drnčivý zvuk telefonu. Nejsem tady, pro nikoho, už nikdy! Telefon ale nepřestal vydávat ten odporný zvuk a tak se ho rozhodl chlapec ignorovat, po dvou minutách naštěstí telefon umlkl a ozvalo se vysvobozujcí pípnutí záznamníku ,, Nejsem doma, nechte vzkaz.." Z telefonu se ozval dívčí hlas ,, Alexi? Vím že jsi doma, znám tě moc dobře! Tak přestaň dělat kraviny a zvedni ten telefon!" Ale on jen seděl a připadalo mu jako kdyby každý kousíček jeho těla byl v ohni, hlava mu třeštila a chtěl utéct, utéct aspoň myšlenkami, ale nešlo to, rušila ho dívka,, Alexi, do prdele, říkám ti zvedni prdel a vem ten telefon! Slyšíš?!!" ječela dívka. Alex se pomalinku zvedl z křesla a přišel k telefonu, nejdřív myslel že zvedne jen sluchátko a hned zavěsí ale něco se v něm hnulo a donutilo ho neudělat to ,, Ano sestřičko?" řekl milým hlasem a zapálil si novou cigaretu. ,, Můžeš mi říct co to děláš? Máš nějaký vysvětlení pro svoje chování?" říkala dívka rychle jako by jí v puse něco pálilo a tím že bude mluvit rychle svou bolest utiší. ,, Taky tě rád slyším moje milovaná Andrejko, jak dlouho to je co jsme spolu naposledy mluvili?" snažil se mluvit Alex klidným a mírným hlasem ,, Alexi neser mě! Můžeš mi říct co děláš?" řekla Andrea klidně a z jejího hlasu byla cítít starostlivost. Alex posmutněl, jako by vítr který se najednou zvedl odnesl všechnu jeho bezstarostnost a přinesl s sebou zase tu neutichající bolest ,, Nechci se o tom s tebou bavit.." pronesl tak tiše že ho bylo sotva slyšet ,, Ale Alexi vždyť.." ,, Teď ne! Zavolám ti až... Prostě se ozvu" skočil jí do řeči a dřív než stihla něco říct položil sluchátko. Chvilku jen tak stál a díval se ven na hvězdy jsou tak krásný. Jsou jich miliony a přesto jsou samy... Pomalými ale jistými kroky vyšel směrem k oknu, odhrnul zašedlou záclonu která pod náporem vzduchu vypadala jako když tančí a sednul si na okení parapet. V tu chvíli ho ovál ještě studenější vítr, trošku se zatřásl zimou a potáhnul z cigarety.
Vypadají nadosah a přesto jsou tak vzdálené. Alex se podíval na silnici, byla tak daleko, kdyby skočil určitě by se zabil a kdyby ne byl by do smrti připoután k posteli a museli by za něj dýchat všelijaké přístroje. Při pomyšlení na skok se otřásl, ale v jeho nitru se ozval slabý hlásek který mu našeptával "skoč.. bude ti dobře.. aspoň chvilku poletíš..". Zhluboka se nadechl a snažil se myšlenky na skok zahnat ale nebylo to vůbec nic platné, byly stále silnější a vlezlejší. Chytil si rukami obličej "Mysli na něco jiného, mysli na něco jiného!" začal hledat ve své paměti..
"Volaný účastník je dočasně nedostupný, opakujte volání, prosím, později" ozval se nepříjemný ženský hlas z telefonu "No do prdele, co zase dělá? K čemu kurva má ten mobil?" rozčiloval se Alex, zapálil si cigaretu a vydal se směrem ke staré továrně, byla to cesta k nejlepší kamarádce, vlastně jediné kamarádce, nikdy nikoho neměl, ve škole se mu vysmívali za jeho oblečení které bylo vždy jen černé, za jeho nalakované nehty, za jeho líčení a Aneta byla jediná kdo ho dokázal pochopit. Cestou přemýšlel co mu asi chtěla tak naléhavého říct, její hlas zněl tak šťastně. Že bych zapomněl, že má narozeniny? Nebo že by si už konečně uvědomila že mě má taky ráda víc než jen kámoše? Alex se musel pousmát, ale věděl že je to naprosto nemožné i když... "Ahoj Alexi" usmála Aneta a políbila ho na tvář "Ani nevíš jak jsem šťastná, nejdeme si sednout támhle na lavičku?" Alex se nezmohl na nic jen se na ní připitoměle usmíval "Tak co se stalo?" "Chodím s Martinem.." zářila Aneta štěstím ale Alex ne, úsměv se mu z tváře ztratil a na místo něj se mu na tváři objevil výraz znechucení a opovržení "S tím debilem?" "Alexi!" zamračila se Aneta "Je to super kluk" "To teda, tobě nepodráží nohy, nelije na tebe pití, neoslovuje tě demente, nerozhlašuje o tobě že jsi psychopatickej magor.. Mám pokračovat?" říkal rychle a při každém dalším slovu sílil i jeho hlas. "Alexi, křivdíš mu! Ty ho vůbec neznáš, je strašně něžnej a romantickej.." rozplívala se Aneta. Alex si nervózně strčil další cigaretu do pusy a s úšklebkem řekl "Strašně romantický když na tebe plyvne". "Alexi víš co? Jdi do prdele, nemůžu za to že mu závidíš! Taky si najdi někoho s kým ti bude dobře, ale to ty nemůžeš protože o tebe nikdo nestojí a víš co? Nechci o tobě už nikdy v životě slyšet!" zařvala Aneta a utekla pryč. Alex jen omráčeně seděl na lavičce a připadal si jako by na něj někdo vylil studenou vodu. Jak to mohla říct? Ta jediná na který mi kdy záleželo, ta jediná kterou jsem kdy miloval, ta jediná pro kterou mělo cenu žít..
Pár týdnů si vůbec nevolali, nenavštěvovali se, nepotkávali se. Alex se cítil úplně prázdný, jako by z něj někdo vysál všechnu radost, všechen smích, všechnu lásku.. Seděl doma a díval se na fotky, které spolu fotili, jak se smáli, jak byli šťastní, až se v něm něco hnulo a on se rozhodnul že jí musí vidět. Byl ochoten se jí omluvit za pravdu kterou řekl, byl rozhodnut snášet všechny ty Martinovi narážky, jen když bude s ní. Zvednul telefon a ozvalo se známé ,, Volaný účastník.." Co s tim mobilem zase sakra dělá? Popadnul bundu a vyběhl do chladné noci, skoro běžel, jen už aby mohl zase být s Anetou. Konečně někdo otevřel dveře ale nebyla to ona, byla to její maminka. "Ahoj Alexi, co potřebuješ?" zeptala se "Je tu Aneta? Musím s ní mluvit", řekl rychle a sotva popadal dech. Anetině matce se oči zalily slzami "Alexi ty to nevíš?". "Co mám vědět?" tvářil se nechápvě "Aneta měla autonehodu, zemřela před dvouma týdny.. "Najednou se s ním všechno zatočilo, v uších slyšel pískání a jeho obraz se rozostřil od slz které se mu ihned začaly valit z očí, Anetina matka mu ještě něco říkala, ale on neslyšel, její hlas byl tak strašně v dáli, vnímal jen svou bolest, která stále sílila...
Seděl zpět na okně a zase strašně brečel, jako za poslední měsíc už několikrát. Vzpomínky na jeho první a možná i poslední lásku se snažil zahnat, ale nešlo to. Rána na jeho srdci se znovu otevřela a on neměl nic co by ji vyléčilo. Aspoň chvilku poletím, budu zase s ní.. Stoupnul si a zadíval se opět na studenou silnici, už byl připraven ale pak se zarazil. Co to dělám? Je tu ještě tolik lidí, pro které je dobré žít, moje rodina, slíbil jsem Andree, že jí zavolám.. Bolest sice zůstane, ale časem bude slábnout až nakonec utichne...
napsal/a: betis 11:40 | Link
