Hurá, naši odjeli pryč, a vrátí se zítra večer. Asi celou noc prosedím u kompu.
O pár hodin později u počítače..
Sakra...Proč tu nikdo není?!? To mi snad lidi děláte schválně. A ještě k tomu mi začíná být jaksik divně. Asi se půjdu projít.
Oblíknu mikinu, a jdu kam mě napadne. Celkem mě překvapí, že se zastavím před Tvým baráčkem. Když už sem ady, tak zavzpomínám, jak to bylo, když sem u vás byla každý den, a jak dobře mi bylo s Tebou. Najednou se mi zatmí před očima, a nevím, co se se mnou děje, asi sem zase omdlela. Proberou mě až čísi facky, které celkem velkou silou dopadají na mojí tvář. Když mi dojde, že bych se asi mohla pohnout, protože už mě to začíná bolet, otevřu oči, a spatřím Tvoji vyděšenou tvář. Při pohledu na Tebe sem v takovém šoku, že nemůžu mluvit, ale v duchu si vynadám, že sem kráva, a že to bude vypadat, jako bych to udělala naschvál, abych Tě získala zpátky.. Když uvidím Tvůj starostlivý pohled, tak vím, že si to asi myslet nebudeš. Zeptáš se: "Můžu tě doprovodit domů, abych ses po cestě zase někde nesložila..." "U nás doma nikdo není.."  "Aha.. Tak tu chvilku počkej, já si dám domů věci, a pak tě doprovodím domů, a jestli mi to dovolíš, tak tě přes noc budu hlídat, aby se ti nic nestalo..."

Pokračování příště.....