Sama samotná,
dívka jde cestou..
Vítr si pohrává s její dlouhou černou vestou..

Vítr je její společník jediný
na téhle cestě,která možná bude poslední..
Jen vítr, v okolí není člověk jiný..
Jde sama, jde dál do pustiny..

Kam kráčí?
Proč nezůstala doma raději?
Kam kráčí?
Kde hodlá hledat naději?
Proč není doma,
s tím kdo jí má rád?
Proč si tady sama
musí se životem hrát?

Kráčí dál,
jde černým hlubokým lesem..
Najednou se za ní kdosi zasmál
Smíchem tak známým..
Smíchem tak milým..
Měsíc jasný
mezi stromy posvítil na chvíli..

Otáčí se pomalu a s děsem v očích..

Už ví, že není jediná,
kdo po tmě chodí lesem..
Ta druhá osoba není nevinná,
v očích jí to svítí strašlivým běsem..
Ta druhá osoba,
kterou tak dobře znala..
Jeho ne děsivá podoba,
kterou tolik milovala..

Chtěla by utéct,
ale nohy ji neposlouchají..
Chtěla by ho svléct,
ale jeho oči se jí až příliš chladné zdají..
Nemůže se pohnout..
Přemýšlí kde se tu vzal..
Nemůže uprchnout..
Myslí na jeho minulá slova:
"Cítím se s tebou jako král..",
přehrávají se jí v hlavě zas a znova..

Chce mu vše říct, ale nenachází slov..
Netuší, že má hlad..že právě probíhá lov..

Udělal to tolikrát,
udělal to znova..
Neví, že zabil tu co má rád..
Hlad mu zatemnil všechna rozumu slova..
Vnímal pouze kručící žaludek
a to, že je tu jedna příležitost ze sta..

Když ráno zjistil co udělal byl by rád pryč utek..
Ale zbývala mu už jenom jedna cesta...