Ležím a pozoruji vločky, jsou jako život, chvilku pomalé, chvilku rychle se ubírají k zemi.
Jsou jako řeka se všemi zátočinami a peřejemi.
Každá spadne na zem, ale nikdo neví, za jak dlouhou dobu tam doletí.
Jsou krásné a křehké, stejně jako lidský život, a pomíjivé jako objetí.
Chvilku se zastaví, a pak se rozletí v divokém tanci tanci různými směry.
Nikdo neví, jakým směrem příště poletí, a právě proto mě baví je pozorovat.
Jsou nepředvídatelné a přímé zároveň.....