"Nevím, jestli by to bylo správné,nechci Tě celou noc otravovat... A navíc, pustí Tě rodiče?" "S tím si hlavu nedělej... Otravovat mě nebudeš, kdybych nechtěl, tak u Tebe nebudu." "Tak dobře.." Zvedneš mě, a přesuneš k zábradlí, ať tam na Tebe počkám. Za chvilku si zase zpátky. Pomůžeš mi vstát, ale mi se ještě pořád podlamujou nohy, a tak se o Tebe musím opřít, abych vůbec mohla trochu chodit. Když mě vedeš domů, mlčíme. Jsme už u vrátek, a já hledám v kapse klíče. Zase se mi zatmí před očima, a Ty mě chytíš do své pevné náruče. Za chvilku se proberu, a divím se tomu, proč mě držíš. "Omdlela jsi.." Potichu si zamumlám: "To asi štěstím, že sem s Tebou." Ale Ty neštěstí nic neslyšíš, protože kdyby si slyšel, asi by si šel domů, a se mnou nezůstal. Jen co najdu správný klíč, odemknu. Jdeme po chodníku, a naproti nám cupká náš pejsek. Tou rukou, kterou máš volnou ho pohladíš, a jdeme až ke dveřím. Klíče už mám v ruce, takže odemknu za chvilku. Vejdeme do chodby, já si okamžitě sednu na zem, a Ty najdeš vypínač (kupodivu si pamatuješ, kde je..). Zavřeš za námi dveře, sundáš mi boty, protože já na to po dnešním dvojím omdlení nemám dost sil, a jdeš se mnou do mého pokoje. Chcu si jít lehnout oblečená, ale Ty mi najdeš pyžamo, a odejdeš do kuchyně, abych se mohla převléct. Posbírám zbytky svých sil, stáhnu ze sebe špinavé věci, a obleču si pyžamo, které se skládá z Tvého trička, a kalhot. Přijdeš zpátky, a udiveně se na své bývalé tričko zadíváš. "Ty v něm spíš?" "Jo, a zdají se mi v něm samé škaredé sny, jsou asi tak škaredé jako Ty.." "Aha. Tak to se ti divím, že to vydržíš...." "Vydržím, a celkem ráda..." Únavou se mi začínají klížit oči, ale ještě se Tě stihnu zeptat, jestli jakože míníš být celou noc vzhůru... "Nevím, podle toho, jak ti bude."

Pokračování příště