Lidé mlhou halící se,

klekají,

spící panny v očích slzy skrývají,

stromy tyčící se ke hvězdám v dálkách klesají,

hříšní lidé špatnost v sobě sčítají,

za tebou přes jejich závist a hřích se chystají,

v slabosti srdce tys silný člověk,

stojíš ač bys měl padat,

díváš se zpříma

a bojíš se dne.

Horkou dlaní stíráš slzy pěvců,

 

vydaným tónem cestu v ní vyšlapanou,

 

vkrádáš se do snů chtícných milenek,

 

zbloudilých psů smeček štveš proti pánu,

 

na faleš vrháš kamenem pohled smrtící,

 

mysl rozevřena tápajíce ve tmách temnot,

 

kráčeje životem letíš v tváře žalu,

 

proroctvím poruč soudcům svým,

 

nechť každým dnem jsme moudřejší.

Slastná černá , překrývá zářivou žlutou.

Hřejivý pocit lásky v teplých dotecích něhy.

Závisí v nás další žití , odměňující pohledem věrnosti.

Každým odchodem věříme v příchod.

Nevrátí-li se , buď špatný čin člověka potrestán...

Paralyzuji své myšlenky,

hledám kousky skládanky.

Nepolapitelná múza se zjevuje,

zářící oheň na dne hlubinném.

Nebe pláče, sny se krátí.

Nevyhnutelný souboj, mihotající křídla letí.

Světlo svíček, blankytná modř nebe.

Zamýšlím se nad zamyšleností tebe.

Popletená slova, modrá labuť letí.

Popletu je znova a už neodletí....