O autorovi
Autor blogu
Jméno: brainbeat
Region: Nový Jičín
O mně: Láska je hnutí, které nutí dva blázny do blbnutí. A nejtragičtější je ten muž,který považuje vztah se ženou za tu nejdůležitější věc ve svém životě.. Nic není nemožné..Jsem náročný muž s možnostmi bez hranic. Lehce přeskakovat každý MALÝ/velký Závěj
Můj profil

Archiv

FBI-Female Body Inspector
12.Říjen 2008
Příběh, který napsal sám život

Toto je pravdivý příbeh který napsal sám život.
 Bengoro, rázny básnik,
Měla osmnact roků napustil ju cigán, on jen sedmnáct, nebyla to žadna velká výhra,
byl těžký komunizmus, doba byla jiná v tom čase splodili oni dva pěkného syna, všeci byli v piči proč cigán, koho vina, aji když byl úspešný hudebník, pro lidí byl špina.
 Rodiče proto svoji dcéru vyhodili z domu, styděli sa za ňi, rázně byli proti tomu, ona mladý človek, neměla jít zrazu komu, byla těhotná a kdo sa bude starat o ňu.
Děcko bylo na ceste budoucnost čistá stoka,
byla svadba, rozvedli se oni do půl roka. Cigán sa jebal a podvádzal jak se jen dalo, děvče dostavalo bitky a děcko jen hledělo. Zkončilo to přesne jak se předpovídalo. Malý cigán se stěhuje, nevi co se stalo. Děvče   k rodičum se vrátilo už natrvalo. U dědka začal nový život malý rumun garo. V rodině byli všichni  ticho že to stroskotalo,
 „Je to kurva“ to se o ní venku povídalo. Byla silná aji když byla mladá, rozvedená, komunisti jí házeli  polená pod kolená. Rana sa hojila, no byla stále otevřená. Nevěrí v lásku která v něj už byla znetvořená.
 Malinký syn je pro ni všecko ona jde dále.
Miluje ho najvíc na světe a dáva naděj, PŘEKRAČOVAT BEZ PROBLÉMU KAŽDÝ VELKÝ ZÁVĚJ. Fóbie ze zklamání stále přetrvá v něj.

 Ref: (2x)
Toto je příběh který napsal jen sám život, osud sa nemaže a poptává se pravě milo. Můžeš jen doufat aby se to všecko napravilo, cestu ke štěstí porazíš jen svojí vůlí a silou.

 Čas plyne rýchle malý cigy starší o pět roků, žije bez tati, čaká ho ješte hodně skoků. Mladé děvče s děckem netouží být jen sama, snívá o rodině kde je děcko, otec, mama. Potkává v té době sympatického chalana. Brzy otěhotní a zase je zamilovaná. Mají svadbu kerá nebyla moc požehnaná. Svokrovci by chtěli sobáš, ale bez cigána. Museli sa zmínit že si bere rozvedenú. V nové rodině ji brali jako né moc chcenú. Děcko s cigánem byla jako noční můra pro ňu. Rasistické narážky to bylo denní menu. Připomínali jí minulost za kterou postavila stěnu, třeba asi začít od znovu, udělá ráznu změnu. Manžel se bál rodičů a neuměl se zastát ani svojí ženu. Cigána brali na obtíž jako malého jeba, nevlastní rodina ho nepřijala mezi seba. Pro nich byl cyzí, bylo mu to třeba? Lásku dostával od vlastního děda. ten kdyby mohl, tak mu donese aji Modré z neba. Nevinné děcko bylo pro nich terčem nenávisti, Svokor si na emenve zisťoval na mladú matku vychytávky z minulosti. Chtěli ji potopit a nikdy jim nebylo dosti. Časem se u cigána nazbíráva velmi zlosti, za ten čas rtem matky nedostal milého slova, uzavřený do sebe, to je misto kde se mohl před falešními potkanami skovat. Dostáva rozum otčimovi začal odporovat. Vyhazof z domu bitky zas a znova. Nenechá si pičovať, jde z něho čistá zloba. Hovořili že vyroste z něho kriminálnik, že nemá budoucnost, že m hrozí jen čistý zánik. Začal budovat svojí cestu, od kokotů z rodiny se stranit, chce něco dokázat a nebyt na nich odkázaný. Jediný komu věrí, sou jen slova jeho mamy. Matka je hrdá na syna aji s jeho problemami, vždy ho vyslechne a poučuje ho radami. Cigán se věnuje jen hudbě, na ni je nadaný. Nevlastní rodina se smála, že je přijebaný. Dneska napĺnil svoje plány, úspěch vysnívaný. Děkuje za všecko, za trpělivost svojí mamy, že drží spolu a ze životem sou vyrovnaný.
REF:
Toto je příběh který napsal jen sám život, osud sa nemaže a poptává sepravě milo. Můžeš jen doufat aby se to všecko napravilo, cestu keštěstí porazíš jen svojí vůlí a silou.

vložil: brainbeat ¤
04.Říjen 2008

now construct rhytm and harmony

Ona je pro mne vším, ona je jedinná láska co mám a co mám tomu celý svůj život dám.

-ale svou duši nezaprodám.

Tohle duše mi křičí, ale já nemám čas pičoviny hlavu mi to ničí.

Pak se oči učí a v hlavě hučí jak na kolotoči,

a nikdo ti neusne v náručí..

Hlavně mě neobouvej do svých repových papučí..

Každopádně tohle je story o Brainbeatovi.

OVŠEM OPTIMIZMUS PŘETRVÁ VNĚJ

A ON ZLECHKA PŘESKAKUJE KAŽDÝ  malý\VELKÝ  ZÁÁVĚJ.

 

vložil: brainbeat ¤ Komentářů (0)
12.Květen 2007

Odvaha milovat

Sedím na palubě Boeingu 747 a přestože bych se měl těšit na několik dní volna v pohádkové destinaci, skřípu zuby a trpím. Máme hodinu a půl zpoždění, což pravděpodobně způsobí, že nestihnu návazný let. Navíc vedle mě sedí mladá žena, která ihned po nástupu do letadla začala v pravidelných intervalech vyprazdňovat obsah svého žaludku. Motto na monitoru přede mnou Bon voyage, mi přijde jako zlomyslný vtip.

Kapitán letadla sice trpělivě vysvětluje důvod našeho zpoždění, mně je ale skutečnost, že ze zavazadlového prostoru musí být z bezpečnostních důvodů vyloučena dvě zavazadla, protože se jejich majitelé nedostavili k letadlu, naprosto ukradená. Čert je vem i s jejich kufry, pomyslím si sobecky a netrpělivě sleduji střídavě hodinky a svoji sousedku, která mezitím nabrala barvu nezralé olivy.

"Nejenže nás čeká bouřka, turbulence a kdoví co ještě, ale navíc hrozí, že máme na palubě bombu," procedí mezi zuby zvracející bytost a křečovitě se drží madel sedadla. Spolknu jedovatou poznámku, že já se, co se tohoto letu týče, už terčem teroristického útoku stala a zapínám notebook, abych napsal svůj druhý příspěvek o obyčejné každodenní odvaze.

Konečně jsme se odlepili od letištní plochy a více než stotunový pták s 450-ti lidmi na palubě se snaží vystoupat do potřebné výše. Oběd, stejně jako moje sousedka, odmítám a doufám, že s přibývající letovou hladinou a vzdáleností od počáteční destinace se žaludeční šťávy nešťastnice vedle mě uklidní.

Přestože tomu tak nebude až do konce letu, což naštěstí ještě nevím, moje počáteční nevraživost se mění v soucit. Jestli má strach nějakou podobu, pak právě teď sedí vedle mě. Přemýšlím, co přiměje člověka s tak panickou hrůzou z létání, aby vůbec nastoupil do letadla. Na služební cestu nevypadá ani její oblečení, ani zavazadla a navíc ji, soudě podle snubních prstýnků, doprovází manžel. Možná je důvodem pohádkové dědictví, které si za oceánem musí osobně převzít... Ale bohatá sbírka průvodců z kolekce Lonely planet na klíně pana manžela dává tušit, že tohle všechno musí podstoupit kvůli obyčejné dovolené!

Jako kdyby žena četla moje myšlenky, omluvně se na mě podívá. "Asi se ptáte, proč člověk jako já raději nesedí doma?" Slova přeruší kapitánův hlas, oznamující silné turbulence, díky čemuž náš rozhovor definitivně končí aniž stihl začít. Pozoruji otřásající se schoulená záda nad kdovíkolikátým papírovým pytlíkem a pomalu začínám rozumět. Tato mladá žena se sice k smrti bojí létat, ale protože miluje svého muže, který kromě ní miluje i cestování, je ochotna a má odvahu podstoupit podobné martýrium.

Znám spoustu lidí, kteří mají stejnou fobii a se svým strachem bojují, ale tohle je opravdu výjimečný exemplář. Jak se později dozvídám, pětkrát absolvovala specializovaný kurz, který má odbourat paniku z létání, zúčastnila se několika hypnóz, pravidelně užívá protistresová homeopatika, ale přesto, jakmile nastoupí do letadla, je konec.

Nabízí se zjednodušující vysvětlení, že se jedná o masochistku, její manžel je sadista a oba k tomu blázni. Normální člověk by přece s podobnou averzí raději cestoval autem, vlakem, stopem, případně lodí, a už vůbec by nenutil svůj protějšek takhle se trápit. Jenže copak lze vždycky všechno jednoduše vysvětlit? A kdo říká, že jednoduché řešení je to nejsprávnější?

Do svých 20 let jsem si myslel, že žádnou fobií netrpím. Nevadí mi pavouci, výšky ani stísněný prostor. Pak jsem se ale zamiloval a protože objekt mého zájmu byla nadšená potápěčka, s radostí jsem přivítal nabídku na společné objevování podmořské krásy. V návalu lásky jsem ale jaksi pozapomněl, že nejenže nejsem dobrý plavec, ale že se vody, hlavně té hluboké, tak trochu bojím. Vlastně, že se jí bojím dost hystericky. Nemluvě o tom, že mi je velmi nepříjemné mít nos pod hladinou...

Nebýt tehdy solidního australského instruktora, kterému bylo po pár minutách ponoru jasné, že jsem v permanentním stresu a že jakákoli kolizní situace by zřejmě způsobila moje utopení, možná bych o odvaze ani ničem jiném už nikdy nic nenapsal. Přestože se připravil o honorář, doslova mě vyhnal na břeh a zapřísáhl mě, abych se nikdy, ale opravdu nikdy nepokoušel potápět. Místo, abych se radoval, že mi zachránil život, probrečel jsem zbytek výletu. Připadal jsem si méněcenný, neschopný, prostě trdlo.… Ani dneska, po dvou letech, nejsem schopen vysvětlit, jak jsem mohl svoji hrůzu z hluboké vody ignorovat. Málokterý lidský cit je silnější než pud sebezáchovy, ale láska v tomhle boji dennodenně vyhrává.

A pak že mít někoho rád nevyžaduje odvahu... 

4. května 2005, někde nad Atlantikem...

vložil: brainbeat ¤ Komentářů (0)