Odvaha milovat

Sedím na palubě Boeingu 747 a přestože bych se měl těšit na několik dní volna v pohádkové destinaci, skřípu zuby a trpím. Máme hodinu a půl zpoždění, což pravděpodobně způsobí, že nestihnu návazný let. Navíc vedle mě sedí mladá žena, která ihned po nástupu do letadla začala v pravidelných intervalech vyprazdňovat obsah svého žaludku. Motto na monitoru přede mnou Bon voyage, mi přijde jako zlomyslný vtip.

Kapitán letadla sice trpělivě vysvětluje důvod našeho zpoždění, mně je ale skutečnost, že ze zavazadlového prostoru musí být z bezpečnostních důvodů vyloučena dvě zavazadla, protože se jejich majitelé nedostavili k letadlu, naprosto ukradená. Čert je vem i s jejich kufry, pomyslím si sobecky a netrpělivě sleduji střídavě hodinky a svoji sousedku, která mezitím nabrala barvu nezralé olivy.

"Nejenže nás čeká bouřka, turbulence a kdoví co ještě, ale navíc hrozí, že máme na palubě bombu," procedí mezi zuby zvracející bytost a křečovitě se drží madel sedadla. Spolknu jedovatou poznámku, že já se, co se tohoto letu týče, už terčem teroristického útoku stala a zapínám notebook, abych napsal svůj druhý příspěvek o obyčejné každodenní odvaze.

Konečně jsme se odlepili od letištní plochy a více než stotunový pták s 450-ti lidmi na palubě se snaží vystoupat do potřebné výše. Oběd, stejně jako moje sousedka, odmítám a doufám, že s přibývající letovou hladinou a vzdáleností od počáteční destinace se žaludeční šťávy nešťastnice vedle mě uklidní.

Přestože tomu tak nebude až do konce letu, což naštěstí ještě nevím, moje počáteční nevraživost se mění v soucit. Jestli má strach nějakou podobu, pak právě teď sedí vedle mě. Přemýšlím, co přiměje člověka s tak panickou hrůzou z létání, aby vůbec nastoupil do letadla. Na služební cestu nevypadá ani její oblečení, ani zavazadla a navíc ji, soudě podle snubních prstýnků, doprovází manžel. Možná je důvodem pohádkové dědictví, které si za oceánem musí osobně převzít... Ale bohatá sbírka průvodců z kolekce Lonely planet na klíně pana manžela dává tušit, že tohle všechno musí podstoupit kvůli obyčejné dovolené!

Jako kdyby žena četla moje myšlenky, omluvně se na mě podívá. "Asi se ptáte, proč člověk jako já raději nesedí doma?" Slova přeruší kapitánův hlas, oznamující silné turbulence, díky čemuž náš rozhovor definitivně končí aniž stihl začít. Pozoruji otřásající se schoulená záda nad kdovíkolikátým papírovým pytlíkem a pomalu začínám rozumět. Tato mladá žena se sice k smrti bojí létat, ale protože miluje svého muže, který kromě ní miluje i cestování, je ochotna a má odvahu podstoupit podobné martýrium.

Znám spoustu lidí, kteří mají stejnou fobii a se svým strachem bojují, ale tohle je opravdu výjimečný exemplář. Jak se později dozvídám, pětkrát absolvovala specializovaný kurz, který má odbourat paniku z létání, zúčastnila se několika hypnóz, pravidelně užívá protistresová homeopatika, ale přesto, jakmile nastoupí do letadla, je konec.

Nabízí se zjednodušující vysvětlení, že se jedná o masochistku, její manžel je sadista a oba k tomu blázni. Normální člověk by přece s podobnou averzí raději cestoval autem, vlakem, stopem, případně lodí, a už vůbec by nenutil svůj protějšek takhle se trápit. Jenže copak lze vždycky všechno jednoduše vysvětlit? A kdo říká, že jednoduché řešení je to nejsprávnější?

Do svých 20 let jsem si myslel, že žádnou fobií netrpím. Nevadí mi pavouci, výšky ani stísněný prostor. Pak jsem se ale zamiloval a protože objekt mého zájmu byla nadšená potápěčka, s radostí jsem přivítal nabídku na společné objevování podmořské krásy. V návalu lásky jsem ale jaksi pozapomněl, že nejenže nejsem dobrý plavec, ale že se vody, hlavně té hluboké, tak trochu bojím. Vlastně, že se jí bojím dost hystericky. Nemluvě o tom, že mi je velmi nepříjemné mít nos pod hladinou...

Nebýt tehdy solidního australského instruktora, kterému bylo po pár minutách ponoru jasné, že jsem v permanentním stresu a že jakákoli kolizní situace by zřejmě způsobila moje utopení, možná bych o odvaze ani ničem jiném už nikdy nic nenapsal. Přestože se připravil o honorář, doslova mě vyhnal na břeh a zapřísáhl mě, abych se nikdy, ale opravdu nikdy nepokoušel potápět. Místo, abych se radoval, že mi zachránil život, probrečel jsem zbytek výletu. Připadal jsem si méněcenný, neschopný, prostě trdlo.… Ani dneska, po dvou letech, nejsem schopen vysvětlit, jak jsem mohl svoji hrůzu z hluboké vody ignorovat. Málokterý lidský cit je silnější než pud sebezáchovy, ale láska v tomhle boji dennodenně vyhrává.

A pak že mít někoho rád nevyžaduje odvahu... 

4. května 2005, někde nad Atlantikem...