Abych začala nějak souvisle, musím hodně zapřemýšlet.
Táhne se to se mnou už od první třídy, možná od školky. Je to dlouho,ale pamatuji si na narážky typu prdlouš. Rozjívené, společenské, dourčité doby i nebojácné dítě jsem byla určitě. Byla jsem i tak trochudrzý hajzlík, protože jsem žárlila na ty, kterým se dostávalo vícpozornosti, než mě, a já se cítila odstrčená.
Chovala jsem se bláznivě a trochu kopírovala ty starší. To už jsemchodila na základku do Veltrus, kde byli i velké děti (v Neláči bylyjen čtyři ročníky), které mladším nadávali do malých fakanů. Já se taknecítila, vždycky jsem chtěla být velká, nesnášela jsem to, ale abychsi zvýšila ego, říkala jsem to samé mladším dětem. Tenkrát jsem byla v páté třídě a tehdy jsem zažila fyzickou šikanuod spolužáků. Říkali, že si to zasloužím. Zaslouží si někdo, aby hoostatní bouchali a neměl žádné kamarády? Učitelka to věděla, ale přestonezasáhla. Vrchol byl, když mi jeden kluk vyhodil z druhého patratašku. Zrovna tou dobou se učitelé fotili... Dostal poznámku od našíněmčinářky. Bylo to hrozné. Zřejmě i já nebyla perfektní. Byla jsemúplně odlišná už tím, že jsem se jinak chovala... Nikdy jsem sevysloveně nebála do školy jít, ale nechtělo se mi tam chodit.
V šestce až do konce devítky to bylo lepší. Chodila jsem do paralelky(do béčka), kam mě přeřadili. Lidi mě nechápali a snažili se měpřevychovat. "Proč se nechováš jako my?" To jsem slyšela celkem častood holek. Z dívek si na mě většina zvykla, ale tři nány mi udělalypeklo na zemi, hlavně v devítce jedna z nich... Nikdy jí to neodpustím! Dala mipěstí za to, že jsem se bránila, když mě zesměšňovala. Před celoutřídou na mě zařvala pár nadávek, tak jsem jí poslala do ******.
Klucimě nesnášeli. Doteď nemám mezi chlapci moc přátel. Byla jsem pro někráva. Stačilo promluvit a téměř pravidelně se ozvalo: "Brunnerová, držhubu." Holky mi vytýkaly v sedmičce, že nechodím hezky oblékaná.Nosila jsem "nemoderní" mrkváče... Trapně jsem se cítila, když jsemneměla oholené nohy. Máma mi to zakazovala. Kvůli tomu bylo doma hádek.Ostatní se holily, já ne a já se marně snažila zapadnout. Byly doby,kdy jsem se snažila zapadnout mezi ostatní a být "normální jako oni".Marné pokusy... Až na střední jsem se našla v tom, že mám na ostatníkašlat, i když mě to hodně bolí, když nemám moc přátel... A řeším topořád a stále nad tím přemýšlím, jestli by nebylo lepší se trochupodřídit. To je můj vnitřní boj....
Na střední se s šikanováním nesetkávám. Občas na mě někdo vyjede nebo vytkne,ale dá se to přežít a vesměs mě tam přední řada bere takovou jaká jsem.Občas slyším narážky na svoje oblečení. Už jsem si našla styl a nosím,co se mi líbí. Jednou přijdu tak a podruhé onak..." Docela dost jsem sivyslechla na otrhané kraťasy (ustřihla jsem si je ze starých džín potátovi). Nebojím se odmluvit a umím být i hnusná. Já ostatní neřešim,nepomlouvám, nekecám jim do jejich stylu...
Pár lidí si ke mě našlo cestu. Já se nechci měnit kvůli nikomu. Nechcinikomu lézt do zadku, ale i přesto jsem lidem celkem přístupná a beruje takové, jací jsou.