Sedím u řeky a hážu do ní oblázky. Dalo by se říct, že se trochu nudím.Je tu se mnou i má kamarádka, která si v povzdálí s někým telefonuje.
Proč sakra nikdo nemá zájem o mě? Proč musím většinou dělat první krokjá, když na to ani nemám sílu? U jednoho člověka obzvlášť. Dělám si tosama? Kdybych se dostala víc mezi lidi, bylo by to určitě lepší. To všese v tu chvíli mi honí hlavou. Dívám se na tekoucí Vltavu.
"Já napíšu asi povídku o tom, jak sedím u řeky a kamarádce, která je se mnou venku imrvére zvoní telefon," řeknu Evě.
"Lidi jsou zvědaví, jak jsem dopadla u zkoušek, až budeš maturovat, tak to taky poznáš." zní odpověď.
"To mě čeká až za rok. Snad mi půjdeš na maturiťák...."
"Já na ten svůj nemám zrovna dobrý vzpomínky."
***
"Víš Evo. Já ti závidím to, že se o tebe pořád zajímají chlapi a mášspousty zkušeností." "Jenže já mám stejně smůlu. Chtěla bych zažítpořádný vztah. Takové to randění, kdy jdete na procházku do parku,přinese ti kytku, pozve tě na večeři. Vůbec to neznám. Tys to alespoňzažila," odpoví mi.
"No jo, ale s kým, že jo? On byl pěkně prolhanej a ten druhej taky,navíc mě podváděl a vymýšlel si. Nepotkala jsem upřímnýho,pravdomluvnýho kluka."
"Mě chtěj zase kluci jenom do postele nebo mi ten vztah prostě nevyjde.Vždycky je tam nějaká chyba. Můj nejdelší vztah, jestli se tomu tak vůbec dá říkat,trval maximálně dva měsíce."
"Takže my dvě si vlastně nemáme co závidět."