je mi z toho všeho smutno..
nevim proč ale je to tak...sem už půl roku čistá..chodim do doléčováku...ale furt mám pocit že je něco špatně...moje nej kámoška z léčebny mě nesnáší a pomlouvá jenom proto že já se narozdíl od ní držim...
sakra..sem sama jak ten kůl v plotě a už mi to leze krkem..do toho mám furt stíhy že někde potkám bývalýho a že se z toho s ložim a nebo mě zbije,kže se složim až v nemocnici...mám pocit že mi nic nejde..že všechno dělám špatně ale zároven mám nechut dělat cokoliv....všichni terapeuti do mě hustěj že to je normální ale mě to tak vůbec nepříde..přídu si děsně prázdná...jen tak bloumám po praze a snažim se vypadat nenápadně...snažim se dělat že sem vzduch...jenže na sebe dycky upozornim dusivym kašlem kterym trpim už od tý doby co sem zas tady v praze...mám depky a zas je uzavíram v sobě i když vim že je to špatně..všechno je náký divný...
je mi prostě smutno a stýská se mi ...ale vlastně nemám po kom by se mi stýskalo..možná po jednom člověku..ale ten už neexistuje...fet z něj vicuc i poslední kousek jeho duše...a možná že ani nikdy neexistoval možná že sem si celou jeho osobu vysnila...jjo,ale co ted?co mám ted dělat s timhle pocitem?jjo,další existenční otázka..a nejlepš odpověd je asi spánek...
