Opet se zacal ozyvat muj vnitrni hlas,
ptam se sama sebe, proc je tu ta nocni mura zas?

Jsem na pochybach, neverim sama sobe,
nevim co delat mam, neverim ani Tobe.

Nerozeznam co je lez a co je pravda,
co kdyz nekde ciha na me zrada.

Snad az prilis duveruji lidem
a lez ci pravdu beru s klidem.

Vim, ze to tak spravne neni,
ale kazdym okamzikem se muj nazor meni.

Tolik moc bych verit Tobe chtela,
jen pri te myslence me zasahne sipu strela.

Ta rana boli moc a srdce krvaci,
ale ta idea se stale a znovu navraci.

Me vnitrni "Ja" me porad varuje,
ale srdce si to ruzove maluje.

Proc jednou na sebe nevezmu poradny bic
a rychle neutecu od toho vseho nekam pryc?

Jedno "Ja" rika "prece ho mas rada"
a druhe varuje "mozna, ze se chysta zrada".

Tak komu vlastne verit mam?
Kdyz se ani v sobe nevyznam.