Světlo luny na hroby dopadá,
podzimní noc se do temnot propadá,
mrtví ze svých rakví vychází,
smrt kolem hřbitova prochází.

Tajemný šepot se vichřicí nese,
za branou hřbitovní postava hne se,
mužský hlas promlouvá k bytosti jiné,
při slovech hrůza se s úzkostí mine.

"Má černá růže, mé hřbitovní kvítí,
můj temný koutku, kde slunce nesvítí,
musím opět sladké krve píti,
budu-li chtít s tebou žíti."

"Pij krve mé!" nabízí žena,
vzápětí je její touha odvržena:
"Nemohu tě vážně bráti,
nechceš přeci umírati?"

"S tebou bych ráda věčně žíti chtěla,
i kdybych zrovna zemříti měla.
Pij mé krve, drahý můj,
zůstaň při mně - stůj co stůj!"

"Dobrá tedy, krásko moje,
nechť mé bytí je i tvoje!"
Upíří zuby jí do hrdla vnikly,
dívčiny rty jen tichounce vzlykly.

Mladé dívky krev je sladká,
bílá kůže krásně hladká,
její prsa zvedaly se,
avšak brzy zvedat přestaly se.

Jeho oči ohněm plály,
dívky rty se smutně smály,
bílé šaty barvy rudé,
zítra další pohřeb bude.