SOBOTA Mám angínu, právě skončil můj osobní filmový maraton. Je mi smutno a zjišťuju, jak moc mi chybí ten, na něhož bych nejradši zapomněla. Odjel předevčírem a já na něj byla poslední společný den docela protivná. Vím, že jsou na vině hormony, který mi poslední dobou dost lítaj kvůli antikoncepci, ale stejně.... Už ho ani nemiluju, nepotřebuju, prostě ho chci. Chová se ke mně jako ke královně, ale sám nemá moc vychování. Tohle pendlování mě nebaví, ale zatím nebylo ani na minutu snadné s tím hnout. Vždycky přijede na den či dva, jsme si vzácní. Přitahujeme se, to jistě. Vím moc dobře, že si zasloužím někoho lepšího. A zvlášť, pokud chci s někým chodit. A vědět přesně, co chcete, je občas umění. Jako abstraktní malba. Chci být jiná, přesto nejsem na změnu připravená. Nejsem, protože v jádru ještě nechci být. Část mého já to ještě pořád striktně odmítá. Ale co mám dělat? Takhle se nedá žít věčně. Ze společného léta moc nezbylo. Jen úlomky, útržky. Naplánovali jsme si, jak budeme šťastní, jak procestujeme kus Evropy. A ono nic. Dál než k plánům jsme se nedostali, nejspíš proto, že než jsme vyrazili, závratně nám každému došly finance. Ale to není jediný důvod a určitě ne ani hlavní. Jde to s námi zkrátka z kopce. A přiznat si to, co je na první pohled každému zřejmé, jsem doteď nechtěla. Byli jsme tak dokonalý pár. Patřili jsme k sobě. Ale není na něho spoleh, nikdy tu není, když ho opravdu potřebuju. A to prostě nejde přehlížet. Takže mám dvě možnosti: 1) užívat si pohádkový sex a orgasmy, kterých se s ním nikdy nemůžu dopočítat + randit s jinými 2) pustit ho k vodě úplně a dát šanci něčemu novému Jak to dopadne, mě bude zajímat hlavně, až se vyřeší jiná záležitost, jejíž rozhřešení se už neúprosně blíží. Uvidíme..... |
