Jediný přítel 10.Únor 2006
JEDINÝ PŘÍTEL
Stojím sama samotná za svitu měsíce,
pár stromů vrhá stín mě přímo do líce.
Stojím sama na kraji písečné pláže,
držím zbran' ledovou, smrtelné ráže.
Sama se svou nenávistí, se zbraní u spánku,
ztratila jsem naději, ztratila jsem morálku.
Nadšení kleslo, šlo to ráz na ráz,
pár pěkných myšlenek, pak rána pod pás.
Šumění stromů a šumění moře,
obrovská nenávist mou duší oře.
Pozoruji hladinu jak krásně se třpytí,
zašívám bolest, jehlou a nití.
Je to tak snadné, skončit to brzy,
Myslím jen na sebe? A co ti druzí?
Zbran' je tak težká, vyzařuje chlad,
mé tělo cítí nespoutaný hlad.
Po něčem touží, ale jídlo to není,
tak krásné počasí rychle se mění.
Teplý vánek zchladnul a štípe mě do tváře,
spatřuji kostel, v něm jsou dva oltáře.
Dva ruzné oltáře, dvě ruzná pokání,
dva ruzné názory mě k šílenství dohání.
Na vyhřátém pobřeží začíná sněžit,
začíná boj, o to jak prežít.
Lod' poslední naděje přimrzla k hladině,
jsem tu jen já, tak trochu nevině.
Stromy již zanikly, okolo pustina,
nastala poslední, dost špatná hodina.
Co je to za místo? Co se to děje?
Ledová zbran' najednou hřeje.
Okolní samota, již vyřknut byl ortel,
já, nenávist a zbran', jediný přítel.
napsal/a: daisy001 13:55 | Link
