dawideck

České školství se propadá. To je poznatek poslední doby. Školáci se rapidně zhoršují ve všech předmětech, tvrdí Lidové Noviny. Poukazují na to výsledky českých žáků v mezinárodních průzkumech, soutěžích a olympiádách.Od roku 1995 se čeští žáci znatelně zhoršili zvláště v matematice, ale i přírodních vědách. Český učitel, nespokojený učitel. řekl náměstek ministra školství Jindřich Kitzberger. Z dotazníků TIMSS, které vyplňovali samotní učitelé a ředitelé, vyšlo najevo, že patří mezi nejnespokojenější na světě. Důvod? Vadí jim hlavně vysoké nároky na jejich práci, nízký plat a malá společenská prestiž. Proč tomu tak ovšem je, lze jen těžko odhadnout. Jedna strana tvrdí, že je to vina systému školství a učitelů, druhá strana zase, že je to vina samotných žáků.

Já osobně se nepřikláním ani k jedné.  Na jednu stranu mě unavují profesoři, co stále dokola bez většího zájmu a zapálení opakují nabiflované texty, nebo jen předčítají z učebnice. Jen jeden z deseti takových profesorů umí opravdu naučit. To jest podat látku takovým způsobem, že si jí z hodiny odnesu né v podobě zápisků na papíře, jež mi garantují že strávím ještě jednou tolik času studiem a bezduchým biflováním toho, co jsem už jednouv hodině poslouchal, ale v podobě příjemného zážitku, který mi zůstanev hlavě ještě po tom, co odejdu ze třídy.

Vlastně je to docela absurdní divadelní scéna: člověk v přední části jeviště se zoufalým způsobem snaží upoutat pozornost znuděných diváků. Když semu to nepodaří, naštve se a potrestá diváky -- má na to právo. A pokud sediváci nudí, či si chtějí vyměnit několik názorů, šlehne po nich dlouhým bičem svého jazyka a požádá je, aby zopakovali přesně několik posledních odstavců jeho nadrilovaného scénáře. Šli byste do takového divadla? Vydrželi byste v něm sedět šest hodin? Nechat se ovládat egoisty a nedozvědět se téměř nic, co bymohlo být zajímavé nebo potřebné? Co by s vámi udělalo jedno posezení v takovém divadle? Co by s vámi udělalo devět, třináct či osmnáct let takovéto každodennosti? Ptáte se ještě, kde se v lidech bere nechuť k iniciativě? Pročse chovají jako stádo a většinou zůstanou raději sedět doma před televizí, než aby vyrazili dotknout se živé kultury, skutečného života? Aby hledali pravdu?Aby něco vytvořili, ne pouze konzumovali? Aby se zajímali o to, kde žijí a cose kolem nich děje?

Netvrdím, že všichni žáci a studenti prahnou po vědění a jediné, co jebrzdí, jsou trudomyslní profesoři. Nicméně přístup profesorského sboru již odzačátku, tj. od základní školy nijak zvláště nepodporuje v žácích zvědavost. Jen ty světlé vyjímky. Dodnes si pamatuji mou profesorku ze základní školy, díky které si dodnes víceméně přesně pamatuji obecnou historii Římského Impéria. Její výklady v podobě chytlavých příběhů, interaktivní hrátky nařímské legionáře a šeptavý hlas vyprávějící staré řecké báje za světla stolní lampičky ve třídě se zataženými žaluziemi. Ano, to je ten dojem, který ve mně zanechá dobrý profesor. Nebo zapálený matematik, fyzik a chemik, jež se navzdory jazykové bariéře nebrání diskutovat o tajích přírodních věd, vesmíru avšeho co nás obklopuje. Profesor, kterého to, co vyučuje baví natolik, že z něj u výkladu přímo srší energie a zároveň skvělá osobnost, která si zaslouží být respektována a uznávána. U takových profesorů ti, kteří se o jejich předmět zajímají musí slintat blahem. Škoda jen, že matematika, fyzika ani chemie nepatří mezi mé oblíbené obory.

Na druhé straně stojí ale i ty odstrašující příklady profesorů, kteří dokáží hodiny znechutit i těm studentům, které zrovna ten jejich předmět baví nejvíce. Opět mohu uvést příklad nejmenovaného profesora, jež vyučuje anglickýjazyk. Já jazyky ze srdce miluji, avšak v těchto hodinách angličtiny doslova trpím. Je to zapříčeněno jednak faktem, že úroveň jazykových znalostí tohoto profesora je na úrovni, která se hodí ve světovém měřítku dnes už spíše pro žáka základní školy, ale i to, že není schopen uznat cizí názor a sám sebe vidí jako absolutno a někoho, jehož zásluhy pro společnost jsou natolik obrovské, že nikdo nemá sebemenší nárok s ním o něčem diskutovat. Pak nezbývá než buď pokračovat v prosazování svého názoru, jež je snadno prokazatelně pravdivý, a pak riskovat problémy, a nebo prostě sklapnout a hodiny přetrpět. Což se absolutně míjí s účelem práce profesora a školy samotné, tudíž žáka zaujmout a poskytnout mu pokud možno co největší a nejširší přehled a pomoct mu rozvíjet to, co ho baví. A to není jen tento jeden konkrétní případ, ale je to častý jev na mnoha český, ale i zahraničních školách.

A argument, že žáci, nebo studenti jsou těžko zvladatelní a špatně ses nimi spolupracuje se, vzhledem ke zkušenostem, nezdá příliš důvěryhodný. Dobrý profesor svou třídu zvládne, i tu problematickou. To je přeci také součást jeho práce. To víme všichni.

Faktem však je, že finanční ohodnocení neodpovídá množství práce, jenž profesoři do výuky a přípravu na ni věnují. Stejně tak společenské postavení,do něhož se dostávají. Kdysi byli učitelé velmi vážení a společností respektovaní. To proto, že byli prakticky jediným veřejnosti snadno dostupným zdrojem vědomostí a informací. Dnes jsou však prakticky všechny informace dostupné snadno a jednoduše i mimo školu. To posouvá učitele do „druhé řady“.

Já osobně bych uvítal spravedlivý systém, jenž by odměňoval profesory dle skutečné efektivity jejich práce a hodnocení jejich studentů a lepší systém výuky samotných profesorů, tj. na pedagogických fakultách. To by snad pomohlo českému školství postavit se na nohy.