Zrada -to je to slovo co mi vrtá hlavou,
nad takovým slovem i básníci zhynou,
ale já žiju dál.
V mé hlavě je vryta vzpomínka,
je to ta má zranitelná skulinka….
Slzy, pláč a zranitelnost,
to je ta moje zkázná nenapravitelnost.
Zrada to není jediné slovo, co se mí míhá hlavou
i ostatní se prodírají tou vřavou.
A všechny jsou těžké jak olovo.
Tu zradu já nezapomenu
a proto si ji dám jako svou doménu !
JÁ SE TOTIŽ NEVZDÁVÁM!!!
To slovo se zdálo tak neznáme pro světla majáku, které si chtěla hrát s měsíce. Přehlídli loďku s dvěma zamilovanými. Byli do sebe tak zamilovaní, že zapomněli jistá nebezpečí konce. Nedívali si dopředu ani do zadu … jen pluli na lodi lásky.. Najednou loď narazila do papírových útesů… Jeden z páru z lodi vypadnul a jeho tělo zůstalo ležet na mořské hladině.. Bouřlivé vlnky si s ním hrály. Ten další zůstal na lodi, která byla obrácena vzhůru nohama se srdcem na hoře. Zamilovanému tekly slzy po tváři. V dáli ten člověk uviděl svojí lásku … jak se její tělo houpe na hladině. Stačilo pár věčných okamžikům, aby si uvědomil, že už nikdy nebude jeho. Chybí mu a tak se znova rozbrečel…… Jen světla majáku se dali znovu do pohybu… ale jinak bylo všude nevyslovitelné ticho.
nejhorší způsob jak pocítit,že ti někdo chybí je posadit se vedle něho a uvědomit si,že už nikdy nebude tvůj...
neni težké se zamilovat, ale je těžké najít někoho do koho by se člověk zamilovat mohl......
Člověk v něco doufá a pak přijde ta osoba jedna skoupá a zmocní se tvé nálady…pomalu něco znovu začneš doufat a stane se to samé a tak ti zbývá poslední naděje, že ta osoba skoupá a více méně i hloupá už nepřijde, když bude u tebe někdo stát. Může klidně stát i u postele, u dveří, ale bude s tebou. A kdyby přišla ta osoba skoupá, tak ji vyrazí. Hledáš nějakého člověka, kterej by tě chránil. Objal tě, když to potřebuješ. Políbil tě, když to nečekáš…. Tak ho hledáš. A když ho najdeš, tak se mu to bojíš říct a doufáš, že tě první osloví on. Ale v tom přijde zase ta osoba skoupá a začne tě příšerně otravovat. A ten člověk se najednou objeví a bezlítostně ji vyrazí…. Usměješ se, ne však moc, aby tě mohl obejmout a pošeptat ti…“Jsem s tebou“….
Někdy se bojím zítřka.
Někde uvnitř mě je hlásek.
Volá o pomoc.
Je slyšet jen slabě.
Skřípění kol ho přehluší.
Někdo.
Někdy.
Pomalu uslyšel něco.
Protřepal si uši.
Zastavil se.
Pozorně se zaposlouchal.
Ten hlásek uslyšel.
Nejdřív jen potichu.
Po pár slovech ho,
ale upoutal.
Víc a víc.
Poslouchal ho.
Pozorně.
Byl blíž a blíž.
Najednou zaskřípali kola.
A ten člověk
odešel…..
