Koncem padesátých let minulého století byly velké bigbandové americké orchestry nahrazeny menšími soubory s více bebop/R&B zvukem. A v té době právě i na Jamajce vetšina souborů značně mění svoji tvář. Většina muzikantů je ovlivněna poslechem amerických rozhlasových „šlágrů“ a tento fakt se zákonitě promítá v jejich následné tvorbě. Přesto Jamajčané skórují a přicházejí s něčím naprosto novým. Zvyšující důraz je kladen na offbeatový rytmus menta, který přichází krátce a oddělovaně. Tento zřetelně synkopovaný rytmus drží kytara a klávesy a nový hudební styl je na světě. Jmenuje se SKA.

Prvním kdo vůbec využil tohoto rytmu byl Ernest Ranglin společne s Clue J & The Blue Buster (to je ten, jenž byl známý svým pozdravem Love skaskavoovie a o kterém se mnozí domnívají,že svým pozdravem ve zkrácené formě, ska pojmenoval). Když se jednou Clue J pokoušel z kytary něco dostat, řekl : „Make the guitars go ska!ska!ska!“ (tak to je jedna z několika historek kolem vzniku názvu).

Ska rytmus byl odvozen ze „Schuflle“ a „Boogie“, které bylo v mistních „dance halls“ tolik oblíbené. Kombinací populárních stylů jako je „mento“, „burron rhytm“ a stylů nových, byly položeny základy první populární jamajské hudby. Do jisté míry se zde promítaly i vlivy z okolních karibských ostrovů, které sebou přiváželi emigranti z Kuby (Laurel Aitken), Trinidadu, Barbadosu atd. Ska boom se dostavil shodně se získáním nazávislosti a odjezdem Angličanů v roce 1962. Ska se na Jamajce stává nesmírně populární a hudební producenti se jej pokoušejí šířit do zbytku světa. Tyto kroky mají plnou podporu vlády a v roce 1964 bylo ska prezentováno jako „National music of Jamaica“ na „World fairs v New Yorku“.