25. prosinec roku 2008

Možná se budu opakovat, ale tohle byl opravdu nejhorší rok, který jsem ve svém životě, tak už dost komplikovaném, zažila… Bylo toho na mě dost…. Nejednou jsem padla na kolena a prosila, možná Boha, pokud ovšem v něj vůbec  věřím, aby to skončilo… Aby natáhl pomocnou ruku, nebo snad hodil záchranný kruh. Vždycky jsem se zvedla, znamená to snad, že existuje? Nevím, on není náplní mé zpovědi. Zvedla se, abych zase spadla… Abych opět byla na pokraji svých sil… Aby se valil vodopád slaných teplých slz po tváři a vsáknul se do koberce, nebo do jiné podlahové krytinu, to už je přeci jedno… Důležitá je příčina nekončících depresí… Nejspíš to ani nejsou deprese v pravém slova smyslu. Pořád žiju ve strachu...Ve strachu z toho, že opravdu jednou je dost.  A že z problému, které se zdají malicherné už nebude cesta ven, protože mi  ji nikdo neukáže… Málo se snad snažím? Nebo se snažím příliš?