Osamělá slza
V prvním náporu šílenství vášně
jsme byli oba neukojitelní
přitiskla jsem se k němu
horkým zadečkem
a naše těla do sebe zapadla
jako dvě lžičky.
Myslela jsem,
že už nemůže být nic lepšího,
než včerejšek,
ale mýlila jsem se
dnešek ho překonal.
Posadil si mě na klín
jako malou holčičku
a s vážnou tváří pronesl :
" Vpustila jsi mě do své duše
a já v ní našel
dobro a krásu ".
Nastalo dlouhé mlčení,
protože slova
byla tváří v tvář
takové pravdě
zbytečná.
Jenom z oka mi ukápla
osamělá slza
a zachytila se na řasách
jako kapička rosy
na fialovém květu.
