Snad do spárů mě nechytnou.

Pak ukázali skrytou tvář, že pomoct umí a ví co neví nikdo z nás.

Ty černé stíny něžné jsou.

Sama ve svém světě stínu, s nimi možná v jedno splynu.

V jeden dlouhý krásný vzdech, sevře mě, zas pustí hned.

Sama v jejich řekách plynu.

V řece strachu v dlouhých dnech, touží po životě bez jizev.

Snad jednoho dne probudím se a těmi stíny obklopím se.

Odnesou mě do své říše, nezůstanu v týhle díře.

V díře, kde jen stíny jsou, stíny, co se o mou duši rvou....