Snad do spárů mě nechytnou.
Pak ukázali skrytou tvář, že pomoct umí a ví co neví nikdo z nás.
Ty černé stíny něžné jsou.
Sama ve svém světě stínu, s nimi možná v jedno splynu.
V jeden dlouhý krásný vzdech, sevře mě, zas pustí hned.
Sama v jejich řekách plynu.
V řece strachu v dlouhých dnech, touží po životě bez jizev.
Snad jednoho dne probudím se a těmi stíny obklopím se.
Odnesou mě do své říše, nezůstanu v týhle díře.
V díře, kde jen stíny jsou, stíny, co se o mou duši rvou....