Co hledá v lese?
Útěchu pro svůj žal?
Barvy lesa, vůně kapradí...
zapomene v opojení.

Beze zbraně sám
není milován.
Dočká se odpuštění
v místě, kde nikdo není?

Beze zbraně sám
utekl pomluvám,
bezbranný v lese,
tíhu neunese
oddaný brusinkám

a snům

Hej poutníče! kam tvé kroky vedou?

Rád bych Ti to řekl přesně, leč sám nevím…
Než abych slepě přešlapoval na místě,
dal jsem se na pochod…
přesného cíle neznaje.

Budiž mi cílem cesta má,
kterou jsem započal již před čtvrt stoletím.
Vím že mi mnoho vezme i dá,
a že vždy tryskem nepoletím.

Budu se muset mnohokrát zastavit,
nejspíše i ohlednout zpět.
Z minulosti se poučit,
ovšem žít tady a teď.

A poutníče! Co je na minulosti tak strašné?

No přeci to, že už minula..

A co je na minulosti krásné?

To že popisuje čisté listy našich duší,
někdy zlatým písmem, jindy krví.
Chceš vědět, co jí nejvíc sluší?
Dokud přítomnost o ní neví…

Jsem poutníkem z vlastního přesvědčení.
Putuji přítomností, abych tu byl pro všechny,
kterým může moje minulost
otevřít dveře do světlé budoucnosti!

… a snad i mě…

Záře nebeská
sladkou vůní plane,
i květina nehezká
v ní růží hned se stane.

Léta letí jako proud,
Proud řeky, co jméno nemá.
Nemohu se někdy hnout,
Duše zůstává bledá.

Mnohokrát sníh napadl,
Stráně bělmem zasypal,
Slunce-pán pak zavládl,
svou sílu nám zvěstoval.

Má mysl i má duše
Toulá se – vychází, zachází…
Někdy svěže, někdy suše..
Jako Slunce odchází.

Vrací se však stále zdravá.
Věřím, vím, že stačí.
Stačí věřit, že mi dává…
Sílu, co v ní se zračí.

Bývá nelehké ji najít.
Ona bývá ukrytá.
Skrývá se tu před hloupostí.
Hluboko je zarytá.

Je to ona? Našel jsem ji?
Stačí si jen uvědomit.
Nechci padnout v tomto boji.
Nenechám se ničím zlomit.

Všechny strasti posilují.
Život oslabují, leč krátce…
Sic zpruvu ony bolí,
Přesto nehledám v nich zrádce.

Jsou přítelem, co klacky pod nohy háže.
Jsou přítelem, co slzy do očí tlačí.
Jsou přítelem, co moudro světa káže.
Jsou přítelem, co cestu v temnotě značí.

Náhle ve tmě uzřím světlo.
Ač v dálce plápolá,
Jí cítím v nitru jemné teplo,
Duše má neodolá.

V jasné záři mraky mizí,
Již blankytem pluji jen.
Sen, co není pouhou vizí.
Skutečnost, co není sen.

Již sloku třináctou
Hledím do tvých krásných očí.
Vidím mysl upřímnou,
Jež snad do mé duše vkročí.

Je už pozdě, zrak se klíží.
Zavřu oči a noci dovolím,
Ať můj sen s tvým zkříží
V procházku horským údolím

Dlouho vyčerpaný já byl,
A nežil vůbec naplno,
Přesto zvolám z plných sil…
CHCI!!!

Oni, prijdou.... nevim jen, zda je jeste stihneme... Neco mi rika, zetahle planeta je urcena k zaniku a nebude to dlouho trvat.

My to jeste prezijem... ty co prijdou po nas... mozna take... ale Ti po nich... o ne uz mam strach...

Vmomente kdy si lidi uvedomi, co zkazili... zkazu neodvrati... zbydeprazdnota... Ta zacina v prazdnych hlavach... ktere nam vladnou...bohuzel...

Po prazdnote prijde vybuch a co z nej zbyde... pro to si urcite nekdo casem prileti...
abude zkoumat nasi planetu... jeji historii a zivot... "ONi" nejspiszjisti ten silenej paradox... ze na takovy rajsky planete jakou Zemebyvavala, mohlo zit miliony mimozemstanu veky veku... Jenze nekolikmiliard prtavych parazitickych tvoru zvanych clovek ji systematickynicilo pod zaminkou vlastniho "umelyho" blahobytu..

dobre nam tak...

kdo ma byt hrdy na to, ze je myslici tvor

kdo ma byt hrdy na to, ze na sobe nosi tricko za 2 litry

kdo ma byt hrdy na to, ze je neco ve sve praci

kdo dokaze prezit tyden v prirode bez pomoci...

a kdo vam zaruci, ze se po smrti neprevtelite ve zvire, ktere diky lidske cinnosti chcipne hladem....

milujte zivot a uzivejte