Záře nebeská
sladkou vůní plane,
i květina nehezká
v ní růží hned se stane.

Léta letí jako proud,
Proud řeky, co jméno nemá.
Nemohu se někdy hnout,
Duše zůstává bledá.

Mnohokrát sníh napadl,
Stráně bělmem zasypal,
Slunce-pán pak zavládl,
svou sílu nám zvěstoval.

Má mysl i má duše
Toulá se – vychází, zachází…
Někdy svěže, někdy suše..
Jako Slunce odchází.

Vrací se však stále zdravá.
Věřím, vím, že stačí.
Stačí věřit, že mi dává…
Sílu, co v ní se zračí.

Bývá nelehké ji najít.
Ona bývá ukrytá.
Skrývá se tu před hloupostí.
Hluboko je zarytá.

Je to ona? Našel jsem ji?
Stačí si jen uvědomit.
Nechci padnout v tomto boji.
Nenechám se ničím zlomit.

Všechny strasti posilují.
Život oslabují, leč krátce…
Sic zpruvu ony bolí,
Přesto nehledám v nich zrádce.

Jsou přítelem, co klacky pod nohy háže.
Jsou přítelem, co slzy do očí tlačí.
Jsou přítelem, co moudro světa káže.
Jsou přítelem, co cestu v temnotě značí.

Náhle ve tmě uzřím světlo.
Ač v dálce plápolá,
Jí cítím v nitru jemné teplo,
Duše má neodolá.

V jasné záři mraky mizí,
Již blankytem pluji jen.
Sen, co není pouhou vizí.
Skutečnost, co není sen.

Již sloku třináctou
Hledím do tvých krásných očí.
Vidím mysl upřímnou,
Jež snad do mé duše vkročí.

Je už pozdě, zrak se klíží.
Zavřu oči a noci dovolím,
Ať můj sen s tvým zkříží
V procházku horským údolím

Dlouho vyčerpaný já byl,
A nežil vůbec naplno,
Přesto zvolám z plných sil…
CHCI!!!