Oscar WildeSlavík a růže
Říkala, že by si se mnou zatančila, kdybych jí přineslčervené růže." naříkal mladý student, "jenže já nemám ani jedinoučervenou růži v celé své zahradě."
V hnízdě na cesmínovém dubu ho slyšel slavík, vzhlédl skrze listí a zvědavě čekal, co bude dál.
"V celé zahradě ani jedinou červenou růži!" naříkal student akrásné oči se mu zalily slzami. "Ach, na jakých to maličkostech závisíštěstí! Přečetl jsem všechno, co napsali moudří lidé, pronikl jsem dovšech záhad filozofie, a přece jsem v životě ztroskotal, protože nemámčervenou růži."
"Konečně opravdový milenec!" řekl si slavík. "Noc co noc o němzpívám, ačkoli jsem ho zatím nepoznal, noc co noc o něm vyprávímhvězdám - a teprve teď ho vidím. Vlasy má tmavé jako květy hyacintu arty rudé jako ta růže, po které touží; ale vášní mu pobledla tvář, žeje jako ze slonoviny, a na čelo mu vtiskl pečeť žal."
"Zítra večer pořádá princ ples," šeptal mladý student, "apřijde tam i moje milovaná. Když jí přinesu červenou růži, bude se mnoutančit až do svítání. Když jí přinesu červenou růži, budu ji držet vnáručí a ona mi skloní hlavu na rameno a její ruka se schoulí do mé.Ale já nemám v zahradě ani jedinou červenou růži, a tak budu sedět sáma sám a ona se u mě nezastaví. Vůbec si mne nevšimne a mně z toho puknesrdce."
"Vskutku, opravdový milenec!" řekl si slavík. "O čem jázpívám, tím on trpí; co mně působí radost, jemu působí bolest. Ba,láska je něco úžasného! Je vzácnější než smaragdy a drahocennější nežskvostné opály. Ani za perly a za granátová jablka ji nekoupíš anevystavuje se na tržištích. Nedostaneš ji u kramářů a nedá se vyvážitzlatem."
"Na kruchtě se usadí muzikanti," pravil mladý student, "abudou hrát na strunné nástroje a má milovaná bude tančit za zvuků harfya houslí. Tak lehce bude tančit, že se bude nohama sotva dotýkatpodlahy, a dvořané v pestrých úborech se k ní jen pohrnou. Se mnou všaktančit nebude, protože pro ni nemám červenou růži." A vrhl se do trávy,zabořil tvář do dlaní a plakal.
"Proč pláče?" ptala se zelená ještěřička, která kolem něho běžela se zdviženým ocáskem.
"No vážně, proč?" divil se motýl, poletující za slunečním paprskem.
"No vážně, proč?" zašeptala něžným ztlumeným hláskem své sousedce sedmikráska.
"Pláče po červené růži," řekl slavík.
"Po červené růži?" volali všichni. "To je k smíchu!" A ještěřička, která byla tak trochu cynik, se rovnou rozchechtala.
Ale slavík rozuměl tajemství studentova žalu, seděl na dubu mlčky a přemýšlel o mystériu lásky.
A náhle rozepjal hnědá křídla a vznesl se do vzduchu. Jako stín prolétl houštinou a jako stín plul nad zahradou.
Uprostřed trávníku stál krásný růžový keř a slavík, když ho uviděl, doletěl k němu a usedl mu na větévku.
""Dej mi červenou růži," prosil, "a já ti zazpívám svou nejlíbeznější píseň."
Ale keř zavrtěl hlavou.
"Já mám růže bílé," odpověděl, "bílé jako mořská pěna, bělejšínež sníh na horách. Ale zaleť si k mému bratrovi, co obrůstá ty starésluneční hodiny, ten ti možná dá, co potřebuješ."
I letěl slavík k růžovému keři, který obrůstal staré sluneční hodiny.
"Dej mi červenou růži," prosil, "a já ti zazpívám svou nejlíbeznější píseň."
Ale keř zavrtěl hlavou.
"Já mám růže žluté," odpověděl, "žluté jako vlasy mořské panny,co sedí na jantarovém trůně, žlutější než narcis, co kvete na louce,než přijde sekáč s kosou. Ale zaleť si k mému bratrovi, co roste podstudentovým oknem, ten ti možná dá, co potřebuješ.
I letěl slavík k růžovému keři, který rostl pod studentovým oknem.
"Dej mi červenou růži," prosil, "a já ti zazpívám svou nejlíbeznější píseň."
Ale keř zavrtěl hlavou. Já mám červené růže," odpověděl,"červené jako holubí nožky, červenější než ohromné vějíře korálů, co sevlní a vlní v podmořských jeskyních. Ale zima mi zmrazila cévy, mráz mispálil poupata a bouře mi polámala větve, takže letos vůbec žádné růžemít nebudu."
"Já potřebuji jen jednu červenou růži," pravil slavík, "Jednujedinou červenou růži! Copak není vůbec žádná možnost, jak ji získat?"
"Jedna možnost je," odpověděl keř, "ale ta je tak hrůzná, že nemám odvahu ti ji prozradit."
"Jen mi ji prozraď," řekl slavík, "já se nebojím."
"Potřebuješ-li červenou růži," pravil keř, "musíš ji zaměsíčního světla vytvořit z hudby a zbarvit krví z vlastního srdce.Musíš mi zpívat s hrudí nabodnutou na trn. Celou noc mi musíš zpívat atrn ti musí proniknout do srdce a tvá živá krev musí proudit do mýchcév a stát se krví mou."
"Smrt je vysoká cena za jednu červenou růži," zabědovalslavík. "Život je každému velice drahý. Je tak příjemné sedět v zelenémháji a pozorovat slunce v jeho ekvipáži ze zlata a lunu v její ekvipážiz perel. Tak líbezná je vůně hlohu, tak líbezné jsou zvonkyschovávající se v údolích a vřes kvetoucí na kopcích. Jenže láska jevíc než život, a co je srdce ptačí ve srovnání se srdcem člověka?"
I rozepjal slavík hnědá křídla a vznesl se do vzduchu. Jako stín prolétl nad zahradou a jako stín proplul houštinou.
Mladý student dosud ležel v trávě, kde ho slavík opustil, a slzy v jeho krásných očích dosud neoschly.
"Raduj se," volal slavík, "raduj se, budeš mít tu svou červenourůži! Já ji za měsíčního světla vytvořím z hudby a zbarvím krvívlastního srdce. A od tebe za to žádám jenom jedno: abys vždycky zůstalopravdovým milencem, neboť láska je moudřejší než filozofie, a ta jevelmi moudrá, a vlivnější než moc, a ta je velmi vlivná. Plamennězbarvena jsou její křídla a jako plamen je zbarveno i její tělo. Rty másladké jako med a dech jí voní po kadidle."
Student vzhlédl z trávy a naslouchal, ale nemohl rozumět tomu,co mu slavík říká, neboť znal jenom to, co je psáno v knihách.
Ale rozuměl tomu dub a zesmutněl, protože toho slavíčka, co si vystavěl hnízdo v jeho větvích, měl velice rád.
"Zazpívej mi ještě jednou, naposled," zašeptal. "Bude mi po tobě teskno, až tu nebudeš."
I zazpíval slavík dubu a jeho hlas zněl jako zurčení vody, tekoucí ze stříbrného džbánku.
Když slavík svou píseň dozpíval, zvedl se student a vytáhl z kapsy zápisník a olůvko.
"Formu má," říkal si, procházeje houštinou, "to se mu upřítnedá. Ale má nějaký cit? Bohužel asi ne. Inu, jako většina umělců:všechno jen styl, a upřímnost žádná. Pro nikoho by se neobětoval. Myslíjen a jen na hudbu; a umění, to ví kdekdo, je sobecké. Nicméně nutnopřiznat, že mu v hlásku zní pár krásných tónů. Škoda, že nicneznamenají a nejsou k praktickému užitku." A šel do své jizby, lehl sina pryčnu a začal myslet na svou milovanou; a po chvíli usnul.
A když na nebesích zazářila luna, slavík přiletěl k růžovémukeři a nabodl se hrudí na trn. Celou noc zpíval s trnem v hrudi achladná křišťálová luna se sklonila níž a naslouchala. Celou noc zpívala trn mu vnikal do hrudi hlouběji a hlouběji a z těla mu odtékalaživotodárná krev.
Nejprve zpíval o zrození lásky v srdci jinocha a dívky. A nanejvyšší větévce růžového keře vykvétala divukrásná růže, plátek poplátku, jak šla píseň po písni. Bledá byla zpočátku, jako oparvznášející se nad řekou, bledá jako nožky jitra, stříbrná jako perutěúsvitu. Jen jako odraz růže v zrcadle ze stříbra, jako odraz růže vevodní kaluži, taková byla růže vykvétající na nejvyšší větévce keře.
Ale keř zavolal na slavíka, aby se na trn přitiskl ještě víc."Přitiskni se ještě víc, slavíčku," volal keř, "nebo přijde den, a růženebude dotvořena."
I přitiskl se slavík na trn ještě víc a jeho píseň znělahlasitěji a hlasitěji, neboť zpíval o zrození vášně v srdci muže apanny.
A do plátků růže se rozlil něžně růžový ruměnec, podobnýruměnci v tváři ženicha, který líbá rty nevěstiny. Avšak trn ještěnepronikl až k srdci slavíkovu, a tak i srdce růže zůstávalo bílé,neboť jenom krví srdce slavíkova může zkarmínovět srdce růže.
A keř zavolal na slavíka, aby se na trn přitiskl ještě víc."Přitiskni se ještě víc, slavíčku," volal keř, "nebo přijde den, a růženebude dotvořena."
I přitiskl se slavík na trn ještě víc a trn se dotkl jehosrdce a tělem mu projel divý záchvěv bolesti. Krutá, krutá to bylabolest a bouřlivěji a bouřlivěji zněla píseň, neboť slavík zpíval olásce zocelené smrtí, o lásce, která neumírá ani v hrobě.
A divukrásná růže zkarmínověla jako růže východní oblohy.Karmínový byl prstenec jejích plátků, karmínové jako rubín bylo i jejísrdce.
Slavík však zpíval hlasem stále zemdlenějším, začal tloucikřidélky a oči se mu pokrývaly blankou. Píseň slábla a slábla a cosisvíralo slavíkovo hrdlo.
Pak náhle propukl v poslední melodii. Slyšela ji bílá luna azapomněla na úsvit a omeškala se na obloze. Slyšela ji červená růže azachvěla se v extázi a rozevřela plátky do studeného jitřního vzduchu.Ozvěna si ty tóny zanesla do své purpurové jeskyně v horách a probudilaze snů spící pastýře. Tóny proletěly dále rákosím na řece a rákosídoneslo jejich poselství moři.
"Podívej se, podívej se!" zvolal keř. "Teď je růže dotvořena!"Ale slavík neodpověděl. Ležel mrtev ve vysoké trávě, v srdci trn.
V poledne otevřel student okno a vyhlédl ven.
"No ne!" vykřikl. "Takové zázračné štěstí! Červená růže! Apodobnou růži jsem jakživ neviděl. Ta je tak krásná, že má určitědlouhatánské latinské jméno." A vyklonil se a růži utrhl.
Pak si nasadil klobouk a s růží v ruce utíkal k profesorovu domu.
Profesorova dcera seděla přede dveřmi, navíjela klubko modrého hedvábí a u nohou jí ležel pejsek.
"Říkala jste, že byste si se mnou zatančila, kdybych vám přineslčervenou růži," zvolal student. "Tady máte tu nejčervenější růži nasvětě. Připněte si ji večer těsně k srdci, a ona vám poví, až spolubudeme tančit, jak vás miluji."
Ale dívka se zamračila.
"Nehodí se mi bohužel k šatům," odpověděla. "Ostatně synoveckomořího mi poslal pár pravých šperků, a šperky, jak je kdekomu známo,mají mnohem větší cenu než kytky."
"Vy jste ale nevděčná, namouduši!" řekl rozzlobeně student aodhodil růži na ulici. Spadla do kaluže a přejela ji jakási kára.
"Nevděčná!" odsekla dívka. "Vy jste pěkný nezdvořák, abystevěděl. A kdo vůbec jste? Obyčejný student! A já si myslím, že nemáteani takové stříbrné přezky na střevíce jako synovec komořího." A zvedlase ze židle a odešla do domu.
"To je ale pitomost, ta láska!" říkal si student, když šelodtamtud. "Není ani zpolovice tak užitečná jako logika, protože nicnedokazuje a pořád nám slibuje něco, co se neuskuteční, a nutí násvěřit tomu, co není pravda. Je prostě dočista nepraktická, a protožebýt praktický znamená v téhle době všechno, oddám se zase filozofii azačnu studovat metafyziku."
A vrátil se do své jizby, vytáhl velikánskou zaprášenou knihu a pustil se do čtení.
