I. Kapitola

1. raní procházka

Vypravěč: Byla sobota ráno a bylo pěkně, tak si řekl, že si udělámenší výlet. Vstal z postele, oblékl si rytířskou uniformu a vešel do stáje,kde zrovna potkal podkoního.

Prdník: „Osedlej mi koně, jedu na výlet.“

podkoní: „Nemůžu, váš kůň ještě spí, pane.“

Prdník: „Tak ho vzbuď. Za pět minut ať je všechno hotovo.“

podkoní: „Ale… víte že váš kůň nemá rád když musí vstávat takhle brzoráno…“ (oponuje)

Prdník: „Za pět minut jsem zpátky.“,

Vypravěč: vynesl poslední slovo rytíř a šel do kuchyně, kde snědlmisku kukuřičných lupínků. Podkoní mezitím, ač nerad, protože měl koně moc ráda nechtěl je trápit, vzbudil rytířova modrého hřebce Kýblíka. Kýblík zívnul,zaklel a s nechutí vstal ze svého kavalce.

podkoní: „Promiň že tě budím, ale musím. Rytíř Prdník si chce vyjet…“

Kyblík: „To je dobrý, mám docela rád tyhle ranní projížďky.“

podkoní: „Můžeš se prosím postavit tady doprostřed, ať tě můžuosedlat?“

Kyblík: „Půjdu se vyčůrat, za chvilku se vrátím, pak mě můžešosedlat, jo?“

podkoní: „Jo, dobře, ale tlač, za chvilku chce vyrazit…“

Vypravěč: Kýblík vyšel ze stáje, postavil se ke stromu a začal močit.Rytíř se zatím vrátil ze snídaně.

Prdník: „Už je všechno hotovo?“

podkoní: „Ještě ne, Kýblík se šel vyčůrat, za chvilku je zpátky.“

Prdník: „Chytrý koník. Půjdu udělat to samé. Až se vrátí tak mězavolej.“,

Vypravěč: a odešel na toaletu. Když byl v nejlepším, zapípal mumobilní telefon.

podkoní: „Vse je pripraveno, muzete vyrazit :) Podkoni“,

Vypravěč: přečetl si rytíř SMS a usmál se. Toaletním pergamenem udělalto, co ho učila maminka, spláchnul, umyl si ruce a sešel do stáje, kde už naněj čekal jeho věrný Kýblík v plné parádě.

Prdník: „Dobré ráno, Kýblíku! Jakpak jsi se vyspal?“

Kyblík: „Docela dobře. Jenom mi pořád kolem hlavy bzučely mouchy.Měl byste říct panu králi ať nechá dát do oken sítě.“

Prdník: „Dobře, pak mu to vyřídím. Můžeme vyrazit?“

Vypravěč: Nasedl na koně a vyrazili. Zajeli až za hranice území králeRosti, k sousedům, ale nevšimli si toho.

Kyblík: „Jé, louka, pane rytíři, zaskotačíme si?“ (prosebně)

Prdník: „Ale beze všeho!“,

Vypravěč: odvětil mu radostně rytíř Prdník. Slezl z koně a jali seskotačit. Poté si oba udýcháni lehli do trávy. Kýblík si utrhnul kytičku azačal ji cucat, zatímco rytíř vytáhl pytlík marihuany a ubalil jointa. Zahulilia oba se začali obrovsky smát. Hlavně Kýblík, ten se vyloženě řehtal.

Prdník: „Kýblíku, přišel jsem na zajímavou teorii.“,

Vypravěč: svěřil se rytíř.

Prdník „Zjistil jsem, že Zeměkoule vlastně vůbec není kulatá aGagarin si může tvrdit jak chce, že viděl na vlastní oči že je. Je placatá. Zhorní strany je naše království a vůbec všechno, z druhé strany ječasoprostorová zkratka na opačný konec světa.“

Kýblík: „S vaší teorií si dovoluji souhlasit pouze částečně, panerytíři. Myslím si, že Zeměkoule je opravdu deska, jenže plave na moři a kdo sinedá pozor a spadne do něj, se může úplně klidně utopit.“, (se smíchem)

Prdník: „Víš co, Kýblíku? Pojedeme se tam podívat!“ (rozhodně,odvážně)

Kýblík: „To je, pane rytíři, moc dobrý nápad!“ (rozjařeně Kýblík)„Ale až za chvilku. Vždyť já jsem tak skouřenej, že se nemůžu hnout, natožchodit!“,

(Kyblík a Prdník se řehtají ))

Vypravěč: a oba propukli v téměř hysterický záchvat smíchu a leželidál.

II. Občane Legitimujte se!

Vypravěč: Nikdo, ani rytíř Prdník s Kýblíkem neví, jak dlouho tamvlastně leželi. Probral je až policejné povoz, který k nim přijel po polnísilnici. Vystoupili dva policisté. Vypadali tak trochu jako Pat a Mat, jenomtrochu míň důvtipní a namířili si k nim.

Pat:„Dobrý den, co tady děláte?“, ( důlřednicky )

Prdník: „Jak račte vidět, my tady ležíme…“, (bezelstně)

Mat:„To se tady smí?“, (důležite a jakože se nesmí)

Kyblík: „Jo, klidně si lehni…“ (bezelstně a srdečně)

Pat:„Vaše občanské průkazy!“, (rozkazem)

Vypravěč: Rytíř hmátnul do kapsy a vytáhl občanku.

Pat:„Hm, Prdník z Prdníku… dobře. A vy?“,

Vypravěč: podíval se na Kýblíka.

Kyblík: Já občanku nemám, jsem kůň… (nechápavě)

Mat:To nás nezajímá! Jak se jmenujete? (tvrdě)

Kyblík: Kýblík… (boha jeho co mě ten dement v uniformě wopruzuje?)

Mat:A dál? (nekompromisně)

Kyblík: Eh… Kýblík z Prdníku? (snaží se nechápající hřebec.))

Mat:Z Prdníku? Vy jste příbuzní? (přitrouble)

Prdník: Vypadáme na to? - (vloží se do debaty) - Tak sejmenují všichni, co žijí na Prdníku…

Pat:Pojedete s námi. Necháme si zjistit vaši totožnost! (nacvičeně)

Vypravěč: Rytíř s Kýblíkem neochotně nasedli do policejního vozu abyli odvezeni do města na policejní stanici, kde byli usazeni do malémístnůstky se zářivkou a hlídačem.

Kyblík: No tohle? Co s námi teď bude? Moji totožnost určitěnezjistí, co když mě nechají namlít do salámu?“ (smutně propadaje depresi)

Prdník: Neboj se, Kýblíku, já tě nedám, určitě se…

Policejník: „Co jste mi to sem přivedli, vy hovada?!“ (přeruší zvedlejší místnosti řev))

Mat:„Ale šéfe, vždyť ten kůň neměl občanku…“ (vymlouvá se)

Policejník: Vy gumy, kde by kůň vzal občanku?! - Okamžitě se jim omluvtea pusťte je! (stále řve)

Pat&Mat: „Ano šéfe… (podřízeně unisono)

Vypravěč: Otevřely se dveře a do místnůstky vešli oba v obličeji rudípříslušníci.

Pat:„My… my se vám moc omlouváme, my jsme nevěděli, že koně občanku mít nemusí… (soukáze sebe)

Vypravěč: Ten tlustší raději mlčel a šel otevřít dveře na chodbu.

Pat:„Pan náčelník říkal, že můžete jít…“

Vypravěč: Řekl vyšší policajt a mávnul rukou směrem ven ze dveří.Rytíř i Kýblík s úlevou odešli.

Mat:A nashledanou! (za nimi ze dveří)

Kyblík: Doufám že ne, koni… (potichu)

Vypravěč: Když vyšli před policejní stanici, zjistili, že jsou v úplněneznámém městě.

3. Neznámé město

„Víš, Kýblíku, že vůbec nevím kde jsme?“, proneslrytíř.

„Co budeme dělat?“

„Zeptáme se někoho jak se dostaneme zpátky naPrdník…“, napadlo rytíře. Jenže kolem bylo spousta lidí a oni nevěděli, koho sezeptat jako prvního, proto jen tak bloumali ulicema s tím, že až dojdou někam,kde je míň lidí a tudíž nebude tak složitá volba, zeptají se. Nakonec vlezli doúzké uličky, kde právě drobný trhovec vykládal z bryčky krabice s falešnýmtextilem světoznámých značek. Když je uviděl, zalekl se a zůstal překvapeněstát.

„Co tady dělá rytíř sousedního království?“,pomyslel si.

„Pane, můžeme se vás na něco zeptat?“, proneslpřátelským tónem Kýblík. Trhovec zbledl a praštil sebou na zem.

„Co jsem udělal špatně?“, zeptal se nechápavě.

„Asi vypadáme moc nápadně. Vezmeme si nějaké hadry ztěch krabic a budeme dělat jakoby nic.“, napadlo rytíře. Navlékli se tedy dooblečení z krabic a dělali jakoby nic. Značkově oblečeni vyšli opět na hlavníulici, kde zastavili prvního člověka, kterého potkali.

„Dobrý den, pane, můžeme se vás na něco zeptat?“,pronesl co nejvlídněji Kýblík. Pán okamžitě zbledl a praštil sebou na zem.

„Víš, Kýblíku, ne že by ti to neslušelo, ale takhleasi vypadáš ještě nápadněji…“, řekl opatrně rytíř.

„Myslíte, pane rytíři? Já se teda vysvleču…“,odpověděl a stáhnul ze sebe triko a tepláky se čtyřmi proužky.

„Jé, paní, paní, můžete nám pomoct?“, křičel Kýblík,když cválal k procházející starší paní. Babička se chytla za srdce a padla kzemi.

„Kýblíku, víš co? Příště se zkusím zeptat radšijá…“, navrhnul rytíř. Jenže na ulici už nebylo ani živáčka a měli hlad, tak seusnesli na tom, že se pokusí najít nějaký hostinec, kde se nají a rovnou izeptají. Bloumali dál ulicema dokud nenašli restauraci. „Hostinec upřecitlivělého sedláka“, zněl nápis na ceduli pohupující se nad vchodem.Vevnitř bylo prázdno, jenom jeden sedlák seděl u zdi zády do místnosti a zapultem stál hospodský, co právě dopíjel pivo.

„Co to bude?“, zařval ne ně s těžkým jazykem přescelou hospodu když se posadili ke stolu.

„Dvě pivka a… máte něco k jídlu?“, zakřičel na nějzpět rytíř. Hospodský natočil dvě piva a spolu s jídelním pergamenem je vratkýmkrokem přinesl rytíři a Kýblíkovi. Nahlédli do něj, rytíř si objednal vepřovýguláš a Kýblík dušenou mrkev.

„Hned to bude…“, zabručel hospodský a vrávoravěodešel.

„Na zdraví, Kýblíku!“, pozvedl krýgl rytíř.

„Ať žijí děti našich rodičů a ať jsme živí až dosmrti!“, pronesl přípitek Kýblík, ťukli si a napili se.

„Hospodský je pěkně nalitý, co? Ani mu nepřišlodivné že umíš mluvit, Kýblíku.“

„Vůbec je to divná hospoda… už ten název… a něco mitu stejně nehraje…“, zauvažoval Kýblík a rozhlídl se. Byla to docela obyčejnástředověká hospoda. Těžké dubové stoly a židle, hrubě nahozené zdi, podlaha zneopracovaných fošen, výčep, jukebox.

„Jukebox tu nehraje!“, odhalil rytíř. „Kýblíku,nemáš prosím pětistříbrňák?“ Kýblík pokrčil rameny jakože neví, chvíliprohmatával kapsy a jeden našel.

„Výborně, Kýblíku, pustíme se nějaký pěkný gothicrock, co říkáš?“

„To je, pane rytíři, moc dobrý nápad!“, radostněsouhlasil. Rytíř se zvednul, hodil do jukeboxu pětistříbrňák a pustil gothicrock. Mezitím hospodský s námahou přinesl guláš a mrkev. Rytíř s Kýblíkempoděkovali a s chutí se pustili do jídla. Protože Kýblík už měl veliký hlad aládoval se tak urputně, že si ani nevšiml, že mlaská hlasitěji než obyčejně,každou chvíli se sedlák sedící na druhé straně místnosti znechuceně otáčel naKýblíka a probodával ho nenávistnými pohledy. Když se otočil asi po sedmnácté,povolily mu nervy a rozbrečel se. Zvedl se, namířil si ke Kýblíkovi a začal mumezi vzlyky hubovat.

„Jak si to představuješ… copak… copak nevíš že vespolečnosti se… ve společnosti se nemlaská? To tě doma neučili? Okamžitě tohonech! Nebo… nebo uvidíš!“, utřel si slzy do rukávu a vysmrkal se.

„Promiňte, omlouvám se, pronesl kajícně Kýblík…“

„Tak zkus alespoň žvýkat se zavřenou pusou…“

„Dobře, pokusím se, ale nic neslibuji.“, řeklKýblík, sedlák se znovu vysmrkal, naposledy popotáhl a šel si sednou zpět kesvému pivu. Kýblík si vzal další sousto mrkve a pokusil se jej žvýkat sezavřenou tlamou, avšak jak mlel pantem vypadal tak vtipně, že rytíř smíchyvyprsknul guláš, sedlák se znovu rozbrečel a utekl na záchod.

„Taky už jste, pane rytíři, pochopil názevhospody?“, zeptal se Kýblík a dál žvýkal s otevřenou tlamou, jinak by se rytířsamým smíchem nenajedl. Rytíř jen kývl.

Když dojedli a dopili, zamával rytíř na hospodského,jakože platí.

„Stodvacetsedm stříbrných.“, s námahou sečetl sumuna podlouhlém kusu pergamenu hospodský když se dopotácel ke stolu.

„Nechejte stotřicet…“, řekl lhostejně rytíř apodával mu sto a padesáti stříbrňákové pergamenovky. Ten mu těžkou rukou vrátilsedmdesát stříbrných… Rytíř se tomu samozřejmě nebránil.

„A mohl byste nám prosím poradit jak k hraduPrdníku?“, zeptal se ještě.

„K Prdníku? To je docela dálka. Je to v sousednímkrálovství. Nejdřív musíte jet koňskou dráhou do Zelenína a odtud pěšky asipatnáct kilometrů po červené a přes hranice k Prdníku.“, složitě vzpomínalhospodský.

„A jak se dostanem na nádraží?“, zeptal se ještěrytíř.

„Vyjdete na ulici, půjdete doprava a pak pořádrovně, nemůžete to minout…“ Poděkovali a šli. Rytíř si nasedl na Kýblíka a brzobyli na nádraží. Koupili si lístky do Zelenína a na peróně se posadili nalavičku.

„Zelenín… to zní hezky, co, Kýblíku?“

Kýblík přitakal.

„Tak si trošku navodíme zelenou náladu, ne?“,řečnicky se zeptal rytíř a vytáhnul svůj sáček s marihuanou. Když zahulili,napadlo Kýblíka:

„Ale pane rytíři, vždyť jsme se přece chtěli podívatna kraj světa!“, a začali se nehorázně smát. Asi po pěti, možná dvacetiminutách křečí v bránici rytíř přitakal:

„Ano, Kýblíku! Máš pravdu! Tak pojď, jedem!“

„A kam, pane rytíři?“

„Cože?“

„No, kam jedem?“

„My někam jedem, Kýblíku?“, zeptal se nechápavěrytíř.

„Cože?“ a opět nastal výtlem.

4. Mc

Nikdo, ani rytíř Prdník s Kýblíkem neví, jak dlouhotam vlastně leželi. Probral je až odjíždějící vlak do Zelenína a protože sinepamatovali, co že vlastně chtěli udělat, bez zájmu seděli dál.

„Kýblíku, nevíš, co že jsme to vlastně chtěliudělat?“, zeptal se rytíř když odezněl randál rozjíždějícího se vlaku.

„Právě jsem nad tím, pane rytíři, přemýšlel, alezaboha si nemůžu vzpomenout…“ a poškrábal se kopejtkem mezi ušima, aby vypadlzamyšleně.

„Jé, Kýblíku, podívej co jsem našel v kapse!“,nadšeně vykřikl rytíř.

„Vypadá to jako lístek na vlak, pane rytíři.“

„Do Zelenína. Sice si nepamatuju, co jsme tam měliudělat, ale když ty lístky máme, tak si tam zajedeme, ne?“

„Ale mám, pane rytíři, takový pocit, že nám vlakzrovna ujel…“ a mávnul směrem za odjíždějícím, v dáli mizícím vlakem.

„Víš co, Kýblíku? Počkej tady, já se skočím zeptatna informace kdy jede další!“, napadlo rytíře a odešel. Kýblík si přehodil nohupřes nohu a pokukoval po nádražních mulách nosících dopisy a balíky dopoštovního vagónu. Vždycky, když po něm některá hodila okem, mohl serozplynout. Pak muly náklad naložily, vlak odjel, muly dostaly jinou práci aKýblík se začal nudit.

„Už aby se vrátil rytíř…“, řekl si a vrátil serytíř.

„Kýblíku, další vlak nám jede až zítra ráno, cobudeme dělat?“, zeptal se s obavami o jejich budoucnost.

„Jak je ten Zelenín daleko, pane rytíři?“

„Tak to ti, Kýblíku, nevím. Půjdu se ještě zeptat.“,řekl rytíř a šel se ještě zeptat, zatímco Kýblík se dál nudil.

„Tomu to zase bude trvat…“, pomyslel si. „Skočím sina lahváče.“

Mezitím se vrátil rytíř a když Kýblíka na lavičcenenašel, napadlo ho, že se asi šel vyčůrat a že si zatím může skočit nalahváče. Přišel k budce, kde potkal Kýblíka s pivkem v kopejtku.

„No jo, že mě to nenapadlo!“, přivítal se s ním sesmíchem a koupil si pivo.

„Co jste, pane rytíři, zjistil?“, zeptal se hřebeckdyž si přiťukli.

„Nebudeš věřit, ale prý je to jenom pět kilometrů!“

„Tak to můžeme jít pěšky ne? Když vás svezu tak jsmetam hned…“, navrhnul Kýblík.

„No jo, ale to jsme pak ty lístky kupovali zbytečně…přece je jen tak nezahodíme, když už je máme. Počkáme do rána a svezeme sevlakem! Stejně nevíme, co jsme tam chtěli, tak zatím něco vymyslíme.“

„A co, pane rytíři, navrhujete?“

„No, třeba bysme tam mohli vběhnout do McDonalda,zařvat „Fůj!“ a zmizet, co říkáš?“, vznesl rytíř první nápad co ho napadl.

„To bude žůžo! Už se těším!“, nadšeně vykřiklKýblík. „A co budeme dělat do rána?“

„Nevím, Kýblíku. Půjdeme se podívat po městě a třebanajdeme nějaký Non-stop.“, napadlo rytíře a šli.

Cestou městem potkávali spoustu lidí. Spousta sepořád zvětšovala a zvětšovala.

„Podívej, Kýblíku, kolik je tu lidí! Něco se tu musídít, pojď, půjdeme se podívat!“, a šli spolu se zhušťujícím se davem dokudnedošli na náměstí k nově otevřené pobočce McDonaldu. Vedle bylo pódium, celéžlutočervené, stál na něm starosta města a sám pan král Helmut. Davem se zrovnaprodírala uzavřená bryčka s černými okny, tažená znuděně se tvářícím, načerveno natřeným koněm s nápisem „I’m lovin’ it“ a s poznávací značkouamerického království. Když vůz zastavil u červeného koberce se žlutým eMkovýmvzorem, vystoupil z něj sám pan McDonald a za doprovodu pěti statnýchbodyguardů vyšel na pódium.

„Dámy a pánové!“, zazněl z amplionů hlas starostyměsta. „Dostalo se nám té cti, že našemu městu bylo naším drahým panem králemHelmutem uděleno hamburgerové právo! Nyní nastal ten velký den, kdy bude vnašem městě otevřena první pobočka a my se tak vyrovnáme sousednímu Zelenínu!“

„Hurá!“, zaznělo celým davem.

„Sláva našemu panu králi!“, ozvalo se z pod pódia.

„Sláva McDonaldu!“, ozvalo se odjinud.

„Nyní“, pokračoval starosta, „bude mít naše vzácnánávštěva, sám pan McDonald slavnostní projev, po kterém dojde naším panemkrálem k přestříhnutí pásky a nová pobočka bude otevřena! Radujte se!“

„Hurá, hurá!“, znovu zaznělo nad náměstím.

„Ještě bych vás chtěl upozornit na speciálníslavnostní menu – velký hamburger s velkou Coca–Colou, zmrzlinou, jahodovoutaštičkou a k tomu zdarma plastová figurka našeho pana krále za pouhýchsedmdesát stříbrných! A nyní – pan McDonald!“

„Hurá! Hurá!“ a „Sláva panu McDonaldovi!“, se znovurozléhalo do okolí.

„Napadá tě, Kýblíku, to co mě?“, zeptal se sezřejmým úmyslem rytíř.

„Asi ano, pane rytíři. Tři, dva, jedna…“

„Fůůůj!“, zařvali oba z plných plic zrovna když sepan McDonald chopil mikrofonu. Dav ztichnul. Panu McDonaldovi spadla čelist.Kdesi se rozbrečelo děcko.

„A teď padáme!“, navrhnul rytíř naskočil na Kýblíka.Kýblík se hbitě prodíral překvapeným davem. Když se z něho dostali, rytíř seohlídnul a uviděl rozzuřený dav pohybující se za nimi.

„Kýblíku! Utíkej! Jsou za námi! Přidej!“ Kýblíkutíkal jak nejrychleji mohl. Vyběhli z města, ale naštvaní hrdí obyvatelé jepořád neúnavně pronásledovali. Kýblík tryskal dlouho. Když proběhli kolemcedule s nápisem „Vítejte v Zeleníně!“ bylo jim jasné, co budou muset znovaabsolvovat, protože si to slíbili už na nádraží v sousedním městě. Rytířzkontroloval, jestli ještě mají společnost, když zjistil že ne, řekl Kýblíkovi,že už může zastavit.

„To bylo vzrůšo, co, Kýblíku?“

Kýblík sotva popadající dech odvětil „Jo… to bylo…ale teď… bysme si… to měli… líp naplánovat…“

„Skvělý nápad, Kýblíku. Odpočinem si, vymyslíme plána jdem na to!“, a slezl z něj. Kýblík si lehl do trávy.

„Viděl jsi ty jejich pohledy, Kýblíku? A jak sezatvářil ten blbeček na pódiu! Škoda že jsme si to nemohli pořádně vychutnat!“

Kýblík stále ještě lapající po dechu jenompřikyvoval, protože nebyl schopen mluvit. Když se trochu vzpamatoval, začalcumlat kytičku, jak to měl ve zvyku a zeptal se:

„A jak to, pane rytíři, uděláme tentokrát?“

„Nevím. Zahulíme a uvidíme…“ a hmátnul do kapsy propytlík marihuany.

„To bych, pane rytíři, nedělal. Pak zase zapomeneme,co chceme udělat!“

„Máš, Kýblíku, pravdu. Uděláme to tak. Vylezemetámhle na ten kopeček – je z něj vidět na celý Zelenín. Počkáme, až se setmí aodkud půjde žlutá záře, tam se vydáme. Je teprve středověk, takže město ještěnení plné pouličního osvětlení. Pod rouškou tmy se proplížíme k McDonaldu,nenápadně do něj vejdeme – já na tobě budu sedět, abychom mohli okamžitěvyrazit – odpočítám ti do ucha „tři, dva jedna…“ a co nejhlasitěji zařveme„fůůůj!“, ty se otočíš, vyběhneš ven a budeš co nejrychleji utíkat pořád počervené až do našeho království k hradu Prdníku, jo?“ a vyryl do hlíny klacíkemplánek.

„Jasně, chápu to, to půjde.“, souhlasil Kýblík ašibalsky se usmál.

Na kopec dorazili zrovna po západu slunce. Nedalojim moc velkou práci najít ve městě bod, ze kterého šla žlutá záře.

„Támhle, Kýblíku, vidíš? Tam to je, jdeme!“, a naskočilna koně. Kýblík s rytířem v sedle se vydal do města, směrem za žlutou záříobřího M. Šli tmou, přesně podle plánu. Když dorazili k McDonaldu, zaskočil jekordon těžkooděnců s ocelovými štíty se znakem McDonaldu a velkými přilbami vetvaru hamburgeru.

„Podezřelá osoba na třech hodinách!“, ozvalo se. Vrytíři hrklo. Kýblík se zastavil.

„Jsou to oni! Vypusťte psy!“, ozvalo se znovu. Zpozakordonu vyběhla skupina naštvaně vypadajících, hlasitě štěkajících psů.

„Změna plánu, Kýblíku! Utíkej zpátky a po červenédomů! Přidej! Museli dostat hlášku ze sousedního města, že k nim mířínarušitelé McDonaldizace!“, řval hrůzou se zajíkajícím hlasem rytíř a hojněKýblíka povzbuzoval. Stačil ještě vykřiknout smluvené „Fůůůj!“, avšak nemělo tovětší smysl. Kýblík se splašil. Utíkal jak nejrychleji dokázal. Měl hrůzu zepsů. Běžel po červené, podle plánu, přes hranice království. Skoro celýchpatnáct kilometrů vyděšeně utíkal plným tryskem. Uklidnil se až kus pod hradem.

„Teda, Kýblíku, nechceš se dát na dostihovoukariéru? Tohle musel být rekord!“, řekl pochvalně rytíř a poplácal Kýblíka.

„Ani ne, pane rytíři. Podruhé bych to nepřežil…“,odpověděl Kýblík když se vydýchal. „Ještě že jsme si před tím nezahulili, jakjste navrhoval. To bysme dostali takovou schýzu, že bysme se zvencli!“

„Ale na druhou stranu – kdybychom si zahulili, taksi zapomeneme, co jsme chtěli udělat, jak jsi říkal, a nic by se nestalo.“,uvedl na pravou míru věc rytíř.

„Teď už si, pane rytíři, zahulit můžem, ne? Nauklidnění…“

„Máš pravdu, Kýblíku.“, řekl uznale rytíř, vytáhlpytlík s marihuanou a zhulili se.

„Pane rytíři, vždyť my jsme se ještě pořádnepodívali na ten kraj světa!“, řekl vysmátý, v trávě ležící a opět kytičkucucající Kýblík.

„Zase máš, Kýblíku, pravdu. Vyrazíme tam hned ráno.Jenom nevím, kterým směrem. Jestliže je země opravdu placatá, dostanem se tamkterýmkoli směrem, ale nevím, kudy je to nejblíž…“, zapřemýšlel rytíř.

„Tudy“, řekl Kýblík, ukázal kopejtkem severovýchodněa začal se řehtat jako kůň. Rytíř taky, i když nevěděl proč. Asi po desetiminutách nezřízeného chechotu se rytíř zeptal:

„Jak to, Kýblíku, víš?“

„Co?“, odpověděl mu otázkou Kýblík.

„Kterým směrem jít?“

„Já nevím kterým směrem jít…“

„Cože? Kam chceš jít?“, nechápal rytíř.

„Proč chodit? Vždyť ležíme?“

„Já vím, že ležíme, proč mi to říkáš?“

„Já jsem něco říkal?“

„To nevím… cože? Ty jsi něco říkal?“, zamotal serytíř.

„Nic jsem neříkal..“

„Ale jo, něco jsi říkal!“

„Ne, to jste, pane rytíři, říkal vy…“

„Hm… asi jo. Hele, a kdy pojedem na ten kraj světa?“

„Třeba hned!“

„Tak jo! Ale… vždyť jsi zapomněl, kterým směrem…“

„Kterým směrem? To je jedno, ne? Když půjdemekamkoli, dojdeme na kraj…“

„To jo, ale může to, Kýblíku, být daleko… ty jsiříkal, kudy je to nejblíž…“

„Já jsem nic neříkal…“

„Ale jo, něco jsi, Kýblíku, říkal…“

„Kdy?“

„Co kdy?“

„Kdy jsem něco říkal?“

„Tys něco říkal?“

„Kdy?“, zeptal se Kýblík, absolutně netušící, o čemje řeč.

„Nevím. Pořád, Kýblíku, něco říkáš…“

„A kdy naposled?“

„Třeba teď…“

„Teď?“

„No, a teď taky…“

„Jo? I teď?“

„Tři, dva, jedna, teď?“

„Proč teď?“

„Nevím… Tak třeba až teď…“

„A co?“

„Co co?“

„Co co dák…“

„Kokodák!“

„Koko drak!“

„Jaký drak?“

„Koko!“

„Čoko…“

„Čokoláda?“

„Čoko kláda…“

„Jaká kláda? Co to, proboha, pane rytíři, plácáte?“

„Bůh není, Kýblíku!“

„Vždyť já, pane rytíři, vím…“

„Víš? Tak to řekni!“

„No přece tam!“ a mávnul kopejtkem severovýchodně.

„Tak vida! A máme to!“, zaradoval se rytíř aklacíkem vyryl do hlíny šipku směrem na severovýchod. „To abychom to zasenezapomněli.“

„Co?“

„Kterým směrem jít.“

„Proč bysme to zapomínali?“

„Vždyť už jsme to, Kýblíku, jednou zapomněli…“

„Nezapomněli, já jsem to pořád věděl…“

„Co jsi, Kýblíku věděl?“

„Já jsem něco věděl?“

„Nevím, proto se tě ptám…“

„A na co se, pane rytíři, ptáte?“

„Já jsem se na něco ptal?“

„No…“

„A na co?“

„Cože?“

„Co?“

„Já nevím…“

„Tak vidíš…“

„Nevidím, vždyť je noc…“, všiml si Kýblík.

„Hm…“

Zahoukala sova. Rytíř se nekontrolovatelně rozesmála Kýblík dostal schýzu…