5.
Nikdo, ani rytíř Prdník s Kýblíkem neví, jak dlouhotam vlastně leželi. Probral je až východ slunce.
„Jé, Kýblíku, vstávej, už je ráno!“, budil rytířKýblíka. „Měli bysme na hrad – je pondělí, musíme do práce… Pan král se po násjistě už shání!“
Kýblík si zívnul, protřel si oči a postavil se.
„Zase pondělí? Ale byl to krásný víkend, že panerytíři? Proč je tady ta šipka?“
„Kde? No jo… nevím, kašli na to, musíme nahoru…“,povzdechnul si rytíř a naskočil na Kýblíka.
II.
Když rytíř s Kýblíkem přijeli k hradu, zaskočila jenevídaná aktivita jinak vcelku laxního království. Všude kolem hradu stálivojáci a rytíři, mezi nimi zmateně pobíhal pan král Rosťa:
„Ježišmarjá, kristepane! Tak kurva, co budemedělat?!“
„Dobré ráno, pane král!“, křičel z dálky rytíř.
„Prdník! Kde se flákáte! Sousední král Helmut námvyhlásil válku a vy nikde! Co to máte na sobě?! Tepláky! Mazejte si probrnění!“, lál pan král.
Kýblík překvapeně zastavil. Rytíři spadla čelist.
„Cože?“
„Ráno od nich přišel e-mail, že nám vyhlašují válku,protože někdo z našeho království napadá jejich McDonaldy!“, a pobíhal dál,ještě zmateněji.
„To jsme to, Kýblíku, ale spráskali, co?“,poznamenal smutně rytíř. „Člověk to s lidma myslí dobře a oni mu za to vyhlásíválku. Teď se hlavně nesmíme nikde prořeknout, jinak máme průser jak mraky…“
„A musíme si sjednotit výpovědi, kdyby se někdoptal, co jsme dělali o víkendu.“, napadlo Kýblíka.
„Ano Kýblíku, máš pravdu. Navrhoval bych…“
„Prdník! Okamžitě pro brnění, co jsem vám řekl!“,přerušil ho svým řevem pan král. Rytíř slezl, zaklel a pomalu se odšoural dozbrojnice. Kýblík si lehl do trávy a začal cucat kytičku.
„Obránci na místa, průzkum si vezme mobily a vyrazído okolí hradu! Vyhlašuji nejvyšší stupeň pohotovosti!“, rozděloval pan králrozkazy.
Rytíř se mezitím převlékl ze čtyřproužkovaného trikado brnění a vrátil se ke Kýblíkovi.
„Vstávej, Kýblíku, máme pohotovost…“, po vzoruKýblíka začal cumlat kytičku a naskočil na něj. Z hradu vylítl vyplašený pankrál:
„Hraniční vesnice Řeporyje hlásí přepadení! Jsou ponich házeny hamburgery! Jízda! Okamžitý přesun k Řeporyjím! Místní milice majítěžké ztráty – všichni kvůli přecholesterolování hamburgery umírají nainfarkt!“
„A je to, Kýblíku. Jdeme do války…“, povzdechl sirytíř.
Když dorazili k vesnici, Helmutovi vojáci už měliskoro celé Řeporyje pod kontrolou. Nad vesnicí se vznášel pach přepálenéhooleje. Poslední zbytky domobrany se statečně bránily vidlemi a sekerami a stálese jim dařilo držet místní hospodu a JZD.
„Do útoku! Za každou cenu musíme udržet kravín,jinak jim poslouží jako zdroj munice!“, zavelel velitel jízdy a měl pravdu.
Večer nad Řeporyjema zavlála rudá vlajka se žlutým Ma dvanácti hvězdičkama okolo. Vesnici se udržet nepodařilo. Zbytky vojáků králeRosti se stáhly do lesa a začali vymýšlet plán na opětovné získání Řeporyj.
„Nasadíme chemické zbraně!“, napadlo rytíře Prdníka.„Vykouříme je!“
„Jak to chceš, Prdník, udělat?“, zeptal se velitel.
„Jednoduše. Až se setmí, já tady s Kýblíkem vyrazímeza vesnici proti větru. Vysypem tam pytel marihuany, zapálíme ho a vítr zanesedým do vesnice. Nepřítel ztratí bojovou morálku a díky blahodárnému vlivu THCna mozek si uvědomí, že bojovat, a vůbec za McDonalda je nesmysl!“, vysvětlilPrdník a pro názornost vyryl klacíkem do hlíny plánek.
„Teda Prdník, ty jsi rozený stratég!“, pochválil hovelitel. „Nezapomeň ale, že musíte být nenápadní – jakmile si vás všimnou,zasypou vás hamburgerama a dostanete infarkt!“
„To všechno si, veliteli, uvědomujeme.“
„Teda Prdník, jestli se vám to fakt podaří,dostanete metál!“
Po setmění rytíř s Kýblíkem opatrně vyrazili protivětru za vesnici. Vysypali tam pytel marihuany a když se ho Prdník chystalzapálit, Kýblík ho zarazil.
„Pane rytíř, počkejte, nenecháme si kousek?“
„Kýblíku, jako vždycky máš pravdu!“, pochválil horytíř a kousek si nechal. Chvíli po tom, co hromadu zapálili a schovali se,začal se z vesnice ozývat hurónský smích. Rytíř na oslavu prvního vítězstvíubalil jointa a zhulili se do bezvědomí.
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Nikdo, ani rytíř Prdník s Kýblíkem neví, jak dlouhotam vlastně leželi. Vzbudil je až pan král Rosťa, který ráno přijel obhlídnoutsituaci.
„Výborně, Prdník! Jak jste na to přišel? To bych dovás neřekl!“
„Pane král, to je stará známá věc…“
„Víte co, Prdník? Jmenuji vás velitelem speciálnívykuřovací jednotky!“
Rytíř s rozpaky přijal, hlavně když bude fasovatdost marihuany.
Pak se jeli podívat jak to vypadá v Řeporyjích. Vulicích leželi vojáci sousedního království pouze v trenkách, vyhřívali se nasluníčku a pohupovali se do pomalého rytmu z hospody se linoucího hutnéhoreggae. Když uviděli krále Rosťu, mávali mu na pozdrav.
„Prdník, ono to fakt funguje! Až se vrátíme na hrad,přihlašte se u mě o Řád Zeleného listu!“
Nechali v Řeporyjích obranou jednotku a vrátili sena hrad, kde se rytíř Prdník přihlásil o řád, který mu pan král bez okolkůvěnoval.
„Podívej, Kýblíku“, chlubil se rytíř před ustájenýmkoněm, „jaký jsem dostal krásný řád.“ Ty na tom máš taky nemalou zásluhu. Víšco teď uděláme?“
„Zhulíme se?“ Zeptal se opatrně a s nadějí v očíchKýblík.
„Ano, Kýblíku, zhulíme se. Pojď ven, najdeme si ktomu nějaké pěkné místečko!“, vyšli ven a potkali rytíře Honzu.
„Čau Honzo, co máš teď v plánu?“, zeptal se hnedPrdník.
„No, asi půjdu čumět na bednu. Mají jít zprávy otom, jak to vypadá v Řeporyjích, prý to tam nějaký náš rytíř krásně vyřešil aje teď slavný. Pojď se dívat taky!“
„Jo? Víš, Honzo, ten rytíř jsem já…“
„Teda, Prdníku, vážně? Takže teď mám tu čest snárodním hrdinou?“
„Jakým hrdinou?“
„Vždyť ti to říkám, jsou tě plné zprávy!“
„Ser na to, pojď se s náma zhulit…“
„Zhulit se s národním hrdinou? Do toho jdu!“,radostně odpověděl rytíř Honza a ještě radostněji si výsknul.
„Nech už toho hrdiny a pojď…“, pobídl ho Prdník ašli.
Přišli na krásnou louku, posadili se do trávy azhulili se. V tom vylezl ze křoví nepřátelský rytíř a namířil na ně hamburger.
„Ruce vzhůru!“, zařval.
„Co blbneš? Pojď si zahulit.“, opáčil mu se smíchemPrdník.
„Né, to nemůžu, já…“
„Ale no tak pojď, je to sranda!“, přemlouval hoKýblík.
„A tak jo.“, povolil rytíř a přisedl si k nim.
„Co tady vlastně děláš?“, zeptal se ho Prdník kdyžmu nabíjel šlukovku, protože na joint už mu nezbylo.
„Dostal jsem za úkol spáchat atentát na vašeho panakrále.“
„Kašli na to. Náš pan král je bezva.“, rozmlouval mujeho záměr rytíř Honza, zatímco už si nepřátelský rytíř dával šluka. Pakzhnuseně zahodil hamburger za sebe do křoví, odkud vypadl jeho parťák s těžkýminfarktem a byl na místě mrtev.
„Já jsem rytíř Kája. Velitel speciálníhamburgerovací jednotky. Přišel jsem na to, že hamburgery sice k jídlu nejsou,ale skvěle se hodí k zabíjení! Dostal jsem za to od našeho pana krále HelmutaŘád Žlutého M.“, představil se nepřátelský rytíř.
„Těší mě. Rytíř Prdník z Prdníku. Velitel speciálnívykuřovací jednotky. Zavedl jsem do praxe chemické antizbraně na bázi cannabisuzpůsobující hluboký pacifismus a dostal jsem za to od našeho pana krále RostiŘád Zeleného listu.“, řekl po pravdě rytíř Prdník.
„Já jsem rytíř Honza z Prdníku.“, a podal rytířiKájovi ruku.
„Já jsem Kýblík z Prdníku, věrný kůň rytíře Prdníkaz Prdníku.“, a podal rytíři Kájovi kopejtko.
„Vy jste příbuzní?“, zeptal se nechápavě rytíř Kája.
„Vypadáme na to?“, odpověděl mu otázkou Kýblík.
„To zrovna ne, ale že se stejně jmenujete…“
„Tak se jmenují všichni co žijí na Prdníku.“.upřesnil rytíř Honza.
V tom se rytíř Kája zvedl, odhodil brnění a rozběhlse pryč.
„Počkej! Kam běžíš?“, křičel za ním rytíř Honza.
„Podívat se na kraj světa! Právě mě napadlo, žeZeměkoule může být placatá!“, zařval zpátky rytíř Kája.
„Hej!“, zaječel na něj rytíř Prdník, „Ty víš kudy jeto nejblíž?“
„Přece severovýchodně!“
Rytíř Prdník s Kýblíkem se na sebe podívali asoučasně zakřičeli: „Počkej na nás!“
„Nemůžu, musím jít než zapomenu kudy se tam jde!“, azmizel v lese.
„Kam říkal že jde?“, probral se rytíř Honza, „Nakraj světa? Právě před chvílí mě napadlo to stejné! Jdeme za ním než nám úplnězmizí!“
„Co než zmizí?“, nepochopil skouřený rytíř Prdník.
„No přece… aha, co má zmizet?“, zapomněl o čem mluvírytíř Honza.
„Pánové“, vložil se do debaty dychtivě Kýblík,„Všechno jednou zmizí. To je dáno tím, že hmota zachovaná ve tvaru beze změnyje stejně jako jsoucno pronikána do stavu mezi aspekty světa a je hlubocezakořeněná v rozumu našeho rozvojového vnímání, přitom je přiřazena příkladunadbytečného pojmenování kategorie její funkce a schopnosti předávat proměnnouokolo míst k tomu určených a…“
„…můžeme svoji, ale většinou také akustickoupodmínku v okolí svazku rozsáhlého pohybu včetně tohoto opatrného tempa na sebese tvořících fragmentů.“, doplnil ho rytíř Prdník chápavě pokyvující hlavou.
„Zapomněli jste na pružnost prostorového zachováníbinárního průniku do osy vnímání časového zmizu.“, upřesnil rytíř Honza.
„Čeho?“, udiveně se zeptal Kýblík.
„Pružnost prostorového zachování binárního průnikudo osy vnímání časového zmizu.“, opakoval s vážnou tváří rytíř Honza.
„Co to plácáš? Časového čeho?“, nechápal rytířPrdník.
„Časového zmizu.“
„Co to je?“, zeptal se se zájmem Kýblík.
„Co?“
„No, ten…“, zapomněl Kýblík a podíval se na rytířePrdníka.
„Časový zmiz“
„Nevím.“, odpověděl klidně rytíř Honza a následně serozesmál. „Proboha, Prdníku, co to meleš? Jaký časový zmiz? Jak jsi na topřišel?“, a rozesmál se ještě víc.
„To jsi řekl ty!“, bránil se rytíř Prdník.
„Co?“
„Časový zmiz!“
„Kde?!“, vyplašil se rytíř Honza.
„To nevím, ty jsi to vymyslel!“
„Jo tak! Ty nevíš co je…“, a začal nehorázně smátkdyž se podíval na Kýblíka se zájmem si prohlížejícího na kopejtku něcozeleného, co si právě vyšťournul z ucha. „…ty nevíš co je ušní maz, Kýblíku?“,dokončil větu rytíř Honza jinak než původně zamýšlel.
„Kýblíku!“, zvolal rytíř Prdník.
„Ano?“, zvednul Kýblík zrak od objektu zájmu.
„Co to máš pěkného?“, vyzvídal rytíř Honza.
„Nevím, ale myslíte že by se to dalo zpeněžit?“
„To nevím, proč?“
„No, abysme měli na tu cestu na kraj světa!“
„Kraj světa?“
„Cože? Tohle je ten kraj světa?“, zeptal se rytířPrdník co se právě probral ze záseku a nepochopil situaci.
„Jak jste na to, pane rytíř, zase přišel?“
„Na co, Kýblíku?“, zase zapomněl rytíř Prdník.
„No, já nevím!“, a propukl ve smích Kýblík, v čemžho následovali i oba rytíři.
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Nikdo, ani rytíř Prdník s Kýblíkem neví, jak dlouhotam vlastně leželi a kam zmizel rytíř Honza. Probudila je až série zoufalýchvýkřiků linoucí se někde zpoza lesa ze severovýchodního směru..
„Kýblíku, slyšel jsi to?“, zeptal se vyplašeně rytířPrdník.
„Ano, pane rytíři. Jedeme se tam podívat?“, navrhnulKýblík.
„Ano, jedem!“, a naskočil Kýblíkovi na hřbet. Kdyždošli k lesu, potkali usměvavého pana krále s košíčkem hub.
„Á, tady jste, Prdník, kam máte namířeno?“
„My jedeme…“
„Pojedete k vesnici Kyžlířov nedaleko hranic! Vojskokrále Helmuta vtrhlo do vesnice. Místní milice se bez boje stáhly, počítá se svaší prací. Skočte si do skladu marihuany a vezměte si jí kolik potřebujete.“
„É, dobře pane král. Večer bude vesnice zase naše.“
„Hodně štěstí, Prdník.“
Rytíř Prdník si nabral celý pytel marihuany avyrazili směrem ke Kyžlířovu.
„To by mě zajímalo, pane rytíř, kam zmizel Honza aco to bylo za řev, u toho lesa.“, začal cestou rozebírat poslední zážitekKýblík.
„Myslíš, Kýblíku, že to mělo nějakou souvislost sHonzovým zmizením?“
„Ano, pane rytíř.“
„Ale Kýblíku, co když se šel třeba jenom vyčůratnebo dívat na tu televizi, jak říkal před tím?“, vyvracel Kýblíkovi paranoidnípředstavy rytíř Prdník.
„A co když se šel taky podívat na kraj světa, jakoten nepřátelský rytíř? Co když se mu za tím lesem něco stalo? Třeba šlápl dopasti na medvědy, nebo do medvědího lejna, to by bylo dozajista nepříjemné!“
„Ale Kýblíku, vždyť je to blbost. Každé malé dítěví, že Zeměkoule je kulatá, tudíž nemůže mít kraj…“
„To je pravda, ale ví to taky ten nepřátelský rytířa rytíř Honza?“
„No, když vycházíme z předpokladu, že nejsou maléděti, tak by to teoreticky vědět nemuseli, to je pravda, Kýblíku…“
„Pane rytíři, my taky nejsme malé děti a víme to.“
„Aha, nenapadlo mě, že každý si fází malého dítěteprošel. Já zastávám názor že se Honza šel vyčůrat.“
„Já si, pane rytíř, myslím že…“
„Ruce vzhůru!“, ozvalo se Kýblíkovi za zadkem. Obasebou leknutím trhli. Rytíř zvednul ruce.
„Říkám ruce vzhůru!“, zněl opakující se požadavek.
„Vždyť mám!“, nedal se převézt rytíř Prdník.
„Ale ten kůň ne!“
„Sakra, vždyť já ruce nemám! A kdybych zvednul nohytak padnu na hubu…“, bránil se Kýblík.
„Dobře, tak ty nemusíš. Neotáčejte se a hoďte zasebe ten pytel s marihuanou!“
Rytíři se samozřejmě nechtělo.
„Tak bude to? Nebo to oba schytáte hamburgerem!“
To se rytíři už vůbec nechtělo, tak pytel radšiodhodil dozadu. Ozvalo se žuchnutí a zoufalý vzdech. Rytíř Prdník se otočil auviděl rytíře Helmutova vojska válejícího se na zemi zavaleného obrovskýmpytlem.
„Ha, a co teď budeš dělat?“, zeptal se ho se smíchemrytíř Prdník.
„To jsem ještě nestihl vymyslet, je pravda že jsemtouto situací značně zaskočen…“, přiznal barvu nepřítel. „Co třeba si tuto akcizopakovat? Vy si ten pytel vezmete, a já vás znovu přepadnu!“
„To zní jako férová nabídka!“, souhlasil rytířPrdník.
„Pane rytíř, nemyslím si že by to znělo dvakrátrozumě…“, snažil se Kýblík rytíři Prdníkovi domluvit.
„Ale nejdřív si dáme práska, pak si to lípužijeme!“, věděl kam míří rytíř Prdník.
„Tak dobře, hlavně když kvůli této trapné situacinebudu mít u našich ostudu…“
Rytíř Prdník nacpal šlukovku a strčil ji zavalenémurytíři do pusy. Když si třikrát potáhl, chystal se Prdník sám si šluknout.
„Pane rytíř, nedělejte to, když se zhulíme,nesplníme úkol, protože na něj zapomeneme! Zhulíme se až po té vesnici…“,napadlo Kýblíka.
„Zase máš pravdu, Kýblíku!“, uznal Prdník a zvedlpytel ze zavaleného rytíře, který se okamžitě otřepal a začal utíkat pryč.
„Počkej! Chtěl jsi přece zopakovat to přepadení,ne?“, křičel za ním rytíř Prdník.
„Chtěl, ale už nechci! Kromě toho mě právě napadlo,že Zeměkoule by mohla placatá, tak se jdu podívat na kraj světa!“
Rytíř Prdník s Kýblíkem zpozorněli.
„A víš kudy se tam jde?“, zakřičel za ním Kýblík.
„Přece severovýchodně!“, odpověděl rytíř zahazujícíbrnění, protože jej brzdilo v běhu.
„Ty, Kýblíku, na tom asi fakt něco bude…“
„Tak se tam pojedeme podívat taky, ne?“
„Ale… stejně se mi to nezdá… Proč by pak někdopojmenovával Zeměkouli Zeměkoule, když je to vlastně Zemědeska? Já tomunevěřím. Víš co, Kýblíku? Splníme úkol, pak zahulíme a uvidíme.“, rozhodl rytířPrdník.
„Dobře. Daleko už to není. Támhle je cedule:Kyžlířov –
„Kýblíku, vidíš to? Musíme jednat rychle! Honem vysypmemarihuanu!“
„Ale pane rytíř, to bysme si moc nepomohli!Schválně, všimněte si, kterým směrem fouká vítr!“
Rytíř Prdník si olíznul prst a zkusil kterým směremfouká vítr.
„Kýblíku, opravdu! Fouká opačným směrem! Nezbývá nicjiného, než zase uznat jak jsi chytrý a dostat se na druhou stranu vesnice!“
„Ale jak to uděláme? Když ji budem obcházet, tak užmůže být pozdě! Podívejte, pane rytíř, už sem táhnou obří M!“, zděsil seKýblík.
„Budem muset projet vesnicí. Když budeme dělatjakoby nic, třeba si nás ani nevšimnou…“, zauvažoval rytíř Prdník.
„A co když jo?“, myslel na nejhorší Kýblík.
„Pamatuješ si co jsi našel dneska ráno nahoře uhradu když jsme byli zhulení?“
„Ne-e…“, přiznal Kýblík.
„Když si nás všimnou, budeme po nich cvrnkat kuličkyz ušního mazu!“, přednesl spásnou myšlenku rytíř Prdník.
„No vida! To by mohlo fungovat! Tak jdeme na to!“,odsouhlasil Kýblík a jakoby nic vyrazili do vesnice.
Na druhé straně si pogratulovali.
„Teď jste měl, pane rytíř, pravdu vy. Vyšlo to a anijsme nemuseli nic cvrnkat! Tak už to můžeme zapálit!“, pravil radostně Kýblík ashodil ze hřbetu pytel. Rytíř Prdník jej vysypal a pravil: „Jsme, Kýblíku, vprdeli. Já jsem ztratil zapalovač!“
„Co s tím, pane rytíř, budeme dělat?“, zeptal seKýblík.
„Nevím. Chvilku počkáme, třeba začne bouřka, uhodído nějakého stromu a ten začne hořet!“, navrhnul rytíř Prdník.
Chvilku počkali, jenže bouřka nezačala.
„Asi na to, pane rytíř, budeme muset jít jinak.“
„A co, Kýblíku, navrhuješ?“
„Já vyrazím do vesnice a zkusím se někoho zeptat,jestli nemá zapalovač.“, zapřemýšlel Kýblík.
„A nebude to, Kýblíku, moc nápadné?“
„Máte, pane rytíř, pravdu. Zeptám se jestli nemajícigaretu a zapálenou ji sem pak přinesu. Pak už to nějak rozfoukáme.“, vymyslelKýblík plán.
„Dobře, Kýblíku. Počkám tady a budu ti držet palce!“
Kýblík vyrazil do vesnice a po dvaceti minutách sevrátil s hořící cigaretou v tlamě.
„No konečně, kde jsi byl tak dlouho?“, zeptal senervózně rytíř.
„Promiňte, pane rytíř, jí jsem se tam zakecal…“,omlouval se Kýblík, „…to byste se divil, co všechno jsem se tam dozvěděl! Úplnásenzace!“
„No tak povídej!“, naléhal rytíř když rozfoukávaloheň v hromadě konopí.
„Všimli si nás, ale vůbec jim to nevadí! Naopak, užna nás čekali a těší se až je zhulíme! Tohle není opravdová vojenská akce a oninejsou opravdoví rytíři! Jsou to převlečení hippies, kteří se dozvěděli o tom,co se stalo v Řeporyjích, tak předstírají vojenskou intervenci abysme je přišlivyhulit! A ten McDonald co tam staví není opravdový McDonald, to je jenomtaková léčka abysme si jich co nejdřív všimli, ve skutečnosti tam večer budebigbeatový koncert!“, chrlil ze sebe překvapený Kýblík.
„No to je, Kýblíku, bomba! Tak to tady zapálíme askočíme tam! To se dozvíme věci!“, a snažil se kopec marihuany rozfoukat conejdůkladněji.
Když se mu to podařilo, naskočil na Kýblíka avyrazili na náves k falešnému McDonaldu. V ulicích zahalených v konopném váhutancovali, zpívali a vedli volnomyšlenkářské debaty skouření hippies převlečeníza rytíře znepřáteleného sousedního království. Rytíř Prdník s Kýblíkem vešlido hospody maskované na žluto-červené monstrum, ve které probíhala zvukovázkouška přizvané kapely a naplno jela zábava.
„No tohle! Kýblíku, podívej se na toho kytaristu!“,vykřikl rytíř Prdník.
„Vždyť je to náš pan král Rosťa!“, neušlo Kýblíkovi.
„No to mě, Kýblíku, podrž! Já jsem říkal, že se tudozvíme věci!“
Pak začala kapela hrát a protože to byl neskutečnýnářez, všichni, i rytíř Prdník s Kýblíkem, začali pogovat.
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Nikdo, ani rytíř Prdník s Kýblíkem neví, jak dlouhotam vlastně leželi. Vzbudilo je až vycházející slunce nad krajem světa.
„Proboha! Kýblík, podívej! My jsme na kraji světa!“,vykřikl zděšeně rytíř Prdník a opravdu byli. Na obě strany se táhnul krajpevniny omývaný mořem.
„A měl jsem pravdu já!“, vykřiknul nadšeně Kýblík,„když jsem tvrdil že na kraji světa je moře a ne časoprostorová smyčka!“
„Ano, měl jsi, Kýblíku, pravdu.“, pravil pan králRosťa přicházející k rytíři a Kýblíkovi.
„Jé, hele, pan král Rosťa!“, vykřikl rytíř Prdník.
„Kde se tu, pane král, berete?“, zeptal se hoKýblík.
„Já sem chodím každý den na ranní procházku. Máme totu kousek za hradem, podívejte, támhle nad těmi stromy je vidět věž našehohradu. Mimochodem, seznamte se – tohle je můj dobrý přítel, pan král Helmut!“
„Eh, cože? Vy jste pan král sousedního království?“,zeptal se vyjeveně rytíř Prdník.
„Vy se znáte?“, připojil se s udivenou otázkouKýblík.
„Ano, včera odpoledne jsme se tu seznámili poté, cojsem si omylem nasypal do oběda místo vegety marihuanu.“, vysvětlil pan králHelmut, „ Možná jste slyšeli ty výkřiky když jsme se potkali. Jistě si dokážetepředstavit naše prvotní zděšení… ale pak jsme se pod vlivem pozitivních vibracíspřátelili.“
„A dohodli jsme se na věčném míru!“, pravil nadšeněpan král Rosťa.
„A taky jsme se domluvili na tom, že zruším všechnyMcDonaldy a udělám z nich rockové kluby.“, doplnil pan král Helmut.
„A… a co ten včerejší koncert?“, zeptal se pořádzmatený rytíř Prdník.
„Ten nápad vznikl právě tady. Zrovna jsem se odsudvracel když jsme se, Prdník, potkali u lesa a poslal jsem vás do Kyžlířova. Tennepřátelský rytíř co jste ho potkali na cestě tam, byl přestrojený rytíř Honza,poslali jsme ho aby vás zdržel než se dostaneme do Kyžlířova. Domluvili jsme ses ním když jsme ho tu včera potkali.“, vysvětloval pan král Rosťa.
„Vidíte, pane rytíř! Já jsem vám to říkal, že šelsem a ne se vyčůrat!“, vykřikl vítězoslavně Kýblík.
„A proč jste se všichni potkali zrovna tady?“,vyzvídal dál rytíř Prdník.
„Všechny co jsou zhulení napadlo, že Zeměkoule jeplacatá a hledají kraj světa. Podívejte!“, vysvětli pan král Rosťa a ukázal zasebe. Na zemi se povalovala spousta rozjařených lidí a spousta jich přicházela.Neustále se ozývaly výkřiky typu „podívejte, jsme na kraji světa!“ a „já jsemto říkal“ a hlavně nepřetržitý smích.
„A jste si jistí, že je to opravdu kraj světa?“,vyptával se rytíř Prdník.
„Naprosto.“, odvětil rezolutně pan král Rosťa.„Několikrát jsem obešel celý okraj dokola.“
Pak rytíř Prdník roztáhl ruce jakoby chtěl všechnynaráz obejmout a do širého okolí zařval: „A když už jsme všichni tu, cokdybychom si všichni zahulili!?“
A tak zavládl na celém ostrově Lopenice věčný klid amír.