..   26.Duben 2008


tak jsem dnes pročítala, co jsem sem vkládala před více jak rokem za články. Zajímavé, jak člověk na některé věci, situace a vlastní smýšlení mění názor. Chtěla jsem to původně smazat, ale říkám si proč, tak jsem taková byla nebo jsem, sama už nevím :-) napsal/a: gambinka 20:15 | Link komentáře (2)



nádherná písnička...   01.Květen 2007


musím si ji pořád pouštět, prostě krásná... text, melodie... krásný... folk... takže:

Nezmaři - Písek

Jako písek přesíváš mne mezi prsty
Stejně ti dlaně prázdný zůstanou
//: Ani vodu nepřelieš sítem,
někdy je strašně málo chtít.
Já nejsem z těch, co po těžký ráně nevstanou ://

Pevnou vůlí taky příliš neoplýváš
zdá se, že nemíníš mě vážně brát
//: Kolik času nám to ještě schází, nebo je všechen dávno pryč
a za čím se to vlastně máme stále hnát? ://

Jako kámen najednou mi v cestě stojíš
Vím, že se leccos těžko obchází
//: Radši zkusím někde jiný příběh, který bude lepší konec mít,
ale už teď ti můžu říct, že mi nescházíš... ://

Jako písek přesíváš mne mezi prsty
stejně ti dlaně prázdný zůstanou
Ani vodu nepřeliješ sítem,
někdy je strašně málo chtít
Já nejsem z těch, co po těžký ráně nevstanou..... napsal/a: gambinka 15:47 | Link komentáře (4)



Ale jinak!   24.Leden 2007


Jinak - konečně sníh!!!!!!!!!!!!!!!!!! V neděli jedem lyžovat děcka k tomu jsem si koupila taky konečně mp3 přehrávač (už jsem byla trapná :o), takže už jen aby v Hamrech zapnuli vleky a jedeeeeeeem :o) není venku nádherně? Já vím, že spousta lidí řekne není, ale tenhle rok jsem se vážně těšila, tak nekazit! :o) člověk se aspoň trochu o víkendu odpoutá od těch ostatních stresových dnů, no a přece nebudu sedět jako pecka doma napsal/a: gambinka 13:17 | Link komentáře (0)



ach jo..  


Je to něco přes měsíc, co jsme se rozešli... Už jsem byla relativně v pohodě, už jsem na něj nemusela tolik myslet a je to zpátky... Ne tolik, ale přece jen mě to rozhodilo. Předevčírem se poprvé od té doby ozval a nakonec se mě zeptal, jestli půjdem na kafe. Jelikož jsem mu to trochu vyčetla, že předtím se mnou téměř nekomunikoval a teď najednou chce na kafe, tak se asi urazil a rozhovor už moc dál nepokračoval.. Mám teď ale v hlavě opět nasazeného brouka, jak by to "kafe" bylo myšlené...? Kafe s kamarádem? Nebo s ex-přítelem, který si vyřešil nějaké své problémy a možná by vztah chtěl navázat znovu? Nerozumím tomu... Rozhodilo mě to tak, že jsem začala přemýšlet, jestli bych se k němu případně vrátila... Jestli se ještě ozve, na to kafe půjdu. Ať už si říká každý, co chce, je mi jedno, jestli se budu zase trápit a nebo budu mít opět fajn vztah (i kdyby to mělo být jen na chvíli). Toužím po tom a on byl pro mě hodně... Možná to skončilo kvůli hloupé chybě, možná kvůli zásadním věcem... I když jsem vždy říkala "do stejné řeky dvakrát nevstoupíš", tak bych tohle přísloví ráda porušila. Jen jestli k tomu vůbec dostanu možnost a kdo ví, co si myslí vlastně on.

???????????????????? ???????????????????? napsal/a: gambinka 13:12 | Link komentáře (0)



a je to tu....   18.Prosinec 2006


A je to tu, nebylo rázné slovo, které by to ukončilo, ale visí to už jen na vlásku... Konečně mi přišel email a to: "Ahojky, další týden je pryč, už chodím do práce. Tak nějak o nás přemýšlím, nemůžu se dobrat něčemu kloudnému. Prostě se k Tobě nedostanu, ale není to jen tím, že nikdy nemůžu, myslím, že na čas to občas i trošku svádím. Nejsem si jistý, jestli má cenu aby jsi se dál se mnou trápila, co myslíš?" A co dál? Já nevím... Zřejmě ten email znamená, ukonči to ty, nemám čas ani chuť, možná tam je i skryto, nechci, aby ses trápila.... 3 hodiny jsem byla v klidu... Říkala jsem si, že jsem si to stejně myslela a připravovala se na to... Jenže teď jsem si teprve uvědomila, jak moc bych chtěla bojovat a být s ním... Neuvěřitelně moc si přeju, aby byl se mnou, prostě aby to bylo takové, jaké to ještě před měsícem a půl třeba bylo... Asi to není reálné, jenže já tolik CHCI!!!!!!!!!!!!!!!!! A i když jsem si řekla, že brečet nebudu, tak to nejde zastavit... Možná je to tak dobře.... Proč ale muselo to všechno být, proč to neřekl dřív, vždyť na to nepřišel teď! Divnej ten vztah je už tak měsíc! Kdy konečně potkám někoho, s kým budu šťastná a on bude šťastný se mnou, kdy? Vždycky je to tak... Motá mě a pak je konec... Proč neumím být svině a jsem tak blbá, že jsem hodná... Já tomu nerozumím... Tak jsem se snažila obrnit se, aby další rozchod od toho posledního nebolel, jenže to nejde. Topím se v tom, i když je to jen jen další rána... Ale asi je pravda, že s každou ránou člověk jde níž, ale taky se přece říká, že je potom silnější...Chtěla bych to zpět... vážně... Ale nevím jak... Hlavně, že umím psát... S jednáním to už je horší, nechci o nic škemrat, to ne...

napsal/a: gambinka 23:30 | Link komentáře (0)



dopis, pro většinu zřejmě občas trochu nesrozumitelné, byl určený jen pro jednoho člověka, bylo mi líp, když jsem se vypsala...   16.Prosinec 2006


Chtěla jsem o tom mluvit s tebou, ale ty jsi nebyl k mání. Potřebovala jsem a potřebuju poradit, je jedno od koho. Každý, komu situaci nastíním, mi řekne, že se na to mám vykašlat, že máš buď jinou, nebo na mě prostě kašleš a že mi to za to nestojí. Jenže malej hlásek vevnitř mě by chtěl křičet: "Ale ano, stojí!!!" A bojuje tam s tím negativnem a racionálním já, které to vidí jako ztracenou záležitost. Tolik mne toho trápí. A já už si nevím rady, když s tebou mluvit nemůžu. A cítím, že mě nikdo nechápe, ani ty... Nevím už, co mám dělat. Nikdo mi neporadí a "vykašli se na něj" už slyšet nechci. A stejně zítra půjdu, nešťastná, a všichni se budou ptát: "Hm, dneska se konečně po měsíci uvidíte, že?" Co řeknu? Ať řeknu cokoli, tak do mě opět budou hustit, co nechci slyšet... Nechci slyšet nic... Zase mě přepadá sentimentální nálada, jediné, co bych chtěla slyšet, jsi ty... A ty tu nejsi... Možná ani nechceš být... Za 5 hodin vstávám do školy, ale nemůžu ani usnout. Hlavou se mi honí tolik myšlenek! Nemůžu to přejít s nadhledem a neumím v takových situacích být rozhodná. Nikdo mě nepohladí a neřekne: "To bude dobrý, má tě rád..." Tím si ale nejsem jistá už ani já, když to nedáváš najevo. Tak jak se mám cítit? Neporučím si už ani: "nebreč!" Ale ty myslíš na to, jak je teď tobě a rodině tvé bývalé přítelkyně z odchodu pejska. To ti taky nevyčítám, dá se to chápat, ale nepomáhá mi to. Je jasné, že vidíš, co trápí bezprostředně tebe. To, co trápí mne, ne...Tak to bývá... Ale řekněme, že to je ještě to nejmenší, i když - asi není... Tak k tomu, co jsem ti chtěla (zítra) říct. Bylo to to, co mi vadí. Třeba to, že nenapíšeš ani čárku, i když na netu jsi každý den. Vím to, nic nezamlouvej... Mohl bys přeci napsat cokoli! Potom si opravdu připadám jako nějaká náhrada, jako nicka, co ti nestojí ani za pár milých slov. Vím, že to nemáš lehké, ale to přece neznamená, že o tom se mnou nemůžeš mluvit. Sám jsi mi řekl, že chceš znát mé problémy. Já ty tvé možná trochu znám, ale víc je se mnou neřešíš. A na to, že tě zajímají ty mé, jsi, zdá se, už zapomněl. Pořád přemítám, jestli jsi mi řekl ve všem pravdu. Neustále mi připomínáš svou "spolubydlící". A já si říkám, jestli tě ten rozchod třeba pořád nebolí a neumíš se od toho odprostit. A jestli nejsem vážně jen náhrada... Neuvědomuješ si, jak to chápu já, když napíšeš, že by nebylo fajn, kdybych tě s ní viděla na trhách. Ale já bych to řekla jinak - očekávala bych, že s nimi třeba pojedeš, ale budeš tam se mnou, takže by viděla ona tebe s jinou. Zřejmě ani neví, že někoho máš... Také jsem nechápala, proč by sis ze svého platu nemohl dovolit platit nájem. Ale to jsem neřešila. A teď? Mluvíš o mámě a tátovi. Pro tebe je to přirozené, to taky chápu, ale ty nechápeš, že když to řekneš a dodáš, že jsou to rodiče „spolubydlící“, zasazuješ mi tím další ránu, i když to nemuselo být. Nemusela jsem slyšet, že jim tak říkáš. Je fajn, že s nimi máš dobrý vztah, ale ještě to není tak daleko, aby mě to nechávalo naprosto chladnou. To je to, co trápí mě. Trápí mě to každý den, když čekám na nějakou zprávu, email, telefon... Trápí mě to, že se jen málo něčeho takového dočkávám. Trápí mě, že jsem něco podobného už psala a přišla mi dokonce vtipná odpověď (což moc na místě nebylo) s tím, že je vše v pořádku. Jenže tys to nepochopil, jak mi bylo. Proto jsi byl v klidu? Já si o tom všem chci promluvit, než se rozhodnu, jestli to cenu má nebo nemá. Jestli to má pokračovat v tomhle duchu, tak bych to nevydržela a ukončila to. Asi to neumím, jinak bych to možná už udělala. Ale jsem měkká a spousta lidí toho umí pěkně využít. Za poslední měsíc jsem přestala dostávat ty krásný zprávy a maily. Neslyšela jsem žádné miluju tě, chci být s tebou, nemůžu se tě dočkat a podobné fráze. Tak se mi nediv, že váhám nad láskou a tím, jestli mě máš rád. Piš si na netu s kým chceš, ale piš si i se mnou! Nežádám toho přece tolik! Trochu pochopení, lásky a něhy... A upřímnosti, pokud se něco děje. Ale ty říkáš, že se nic nezměnilo. Tak mi to dokaž! Já už se trápit nechci...
Mně Bertík umřel asi před 2,5 roky. Moc to bolelo a taky mámě bylo příšerně. Trpěli jsme všichni. Ale o to víc, jsem chtěla být se svým, teď už bývalým, přítelem. Myslela jsem asi na sebe, to je pravda, že máma trpěla víc a já byla s ním, ale nechtěla jsem, aby mě do toho zatáhla ještě víc, už tak mi bylo hrozně... 2 týdny na to se se mnou Péťa rozešel. A já ho milovala jako nikoho. Ztratila jsem tak člověka i miláčka, který rozuměl beze slov. Také byl nemocný... Když se se mnou Péťa rozešel, zbořil se mi celý svět. Brečela jsem týden! Každou chvíli mi něco vehnalo slzy do očí. A když jsem se dozvěděla, jak mě podváděl, byla tu nenávist... Neskutečná... Ale pokaždé, když jsem ho potkala, bušilo mi srdce jako o závod. Uplynulo 2,5 roku a já se do nikoho neuměla zamilovat. Nikdo mi nebyl dost dobrý. Vždy jsem začala hledat chyby a to je špatný. Ani mi to nevadilo, jen chvílema a to brzy přešlo. Sex mi moc nechyběl a měla jsem kolem sebe spoustu přátel, kteří nedovolili, abych se cítila sama. Přátelé začali odcházet na vejšky – jasně, že ne všichni, pořád jich mám dost, ale je to jiné. A sama teď mám to dilema, jako měli oni – jakou vysokou vybrat, učení na maturitu a tak dál... Do toho kapela + problémy s Honzou, Zdenkou, Míšou... Hádky našich doma... Atd... Ale najednou jsi přišel ty. A z mého klidu, že to bude zřejmě ještě trvat, než se znovu zamiluju, se stalo něco zvláštního. Cítila jsem, že je tu někdo, kdo má pro mě náruč otevřenou, jezdí za mnou a rád... Pořád mi píše, jak mu chybím, že ke mně bude vždy upřímný, že mě má rád, chce vědět, jak se cítím, být mi oporou v těžkých situacích... Byls to ty... Muzikant, starší, tedy v hlavě snad vše srovnané a tak... Nebyl tedy najednou problém se zamilovat, i když jsem se tomu snažila ze začátku bránit. A proto mi ani nevadilo, že žiješ s bývalou přítelkyní, i když jsem měla pár otázek. Ale říkala jsem si, že na ně je ještě čas... Jen se ptám, kde ten člověk, o kterém tu píšu, je? Tady není... Tak kde je, když ho potřebuju? Chci mít plnohodnotný vztah, otevřít se mu a zároveň poslouchat a řešit problémy jeho, moje i ty společné. A nakonec otázka: kdyby mě měl tak rád, proč by v tom měsíci alespoň jednou nepřijel? Pro pohlazení, úsměv a polibek od „milované osoby“... Nevím... Tak kde je ten člověk? Miluju ho? Nevím... Nejsem si jistá už ničím...

PS: Vstávám za 4 hodiny a bůhví, jestli dokážu usnout a obstát zítra u případného zkoušení z angličtiny nebo němčiny. Vylévám si opět srdce, zatímco spíš, nebo přemýšlíš, proč ti něco vyčítám a proč umřel zrovna teď... Na to už ale není odpověď...

psáno 15. 12. 2006 00:45-1:45 v noci napsal/a: gambinka 21:05 | Link komentáře (0)



Email - takové citové emaily píšu, většinou nikomu... Vypíšu se a je fajn, tenhle adresovaný byl...   15.Prosinec 2006


Ahoj,
už jsem to asi pochopila. Nechtěla jsem si to připustit, protože jsem to nečekala. Moc dám na řeči a brzy jim uvěřím, i když se tomu ze začátku bráním. Proto je to moje chyba... Udělala jsem podruhé stejnou chybu, moc jsem věřila, že to myslíš vážně - že mě máš rád, vždycky (za každé situace) ke mě budeš upřímný, budeme spolu déle než jen pár měsíců... No ale vzpomeň si sám, cos mi všechno psal a říkal. Já jen nikdy nepochopila, proč se to děje mě. Skoro všichni, co znám, mají perfektní vztah, který funguje už dlouho a já jsem pořád ještě nepřišla na to, co je na mě tak úděsnýho, že mi všichni umí jen věšet bulíky na nos a potom to beze slov a nebo s debilníma kecama ukončit. To je to pravý chlapský hrdiství, už to vím. Nikdo, až na jednoho, se se mnou nerozešel upřímně - do očí a s přijatelnou verzí proč. Začínám to chápat jako můj osud a pořád to stejný.. Blabla mám tě rád blabla moc tě chci blabla já tebe taky......... Bože! Je ti 28 a ono je to snad ještě horší! To je fakt umění, přestat se ozývat... Proč to děláš, když píšeš, že mi nechceš ublížit? Bylo by to pro mě mnohem jednodušší, kdybys mi to řekl rovnou a ne takhle... Sváťa měla pravdu, sladkej kurevník... Ten večer, co mi to řekla, jsem pak měla hroznou náladu, pořád jsem o tom přemýšlela, ale řekla jsem si tenkrát, že když to nezkusím, tak nikdy nezjistím, jak to doopravdy je. A je to takhle... Než aby sis dělal hlavu s vymýšlením proč, necháš to prostě vyšumět. Ale víš, jak to bolí?????? Já se na to snažila celý ten týden, co se mi to zdálo divný, připravit. Pořád jsem to brala zlehka, že to zvládnu, říkala jsem si, že je mi to v podstatě jedno, ale dneska, teď, asi tak před půlhodinou, to na mě dolehlo. Zjistila jsem, že jsi vymazal své číslo na icq a začínalo mi svítat. Mimochodem to bys nemusel, kdybys byl upřímný a ukončil to, já tě opravdu otravovat nebudu, jen dokud jsem cítila nějakou "naději", tak jsem psala... Cítím se hrozně... Využitá... citově... Já vím, že to není dlouhá doba, co jsme se poznali, ale když se ti někdo líbí - a to teď nemyslím zevnějškem, jde to po pár týdnech rychle. Rychle.. a do.. Ale musím ti uznat, že sbalit mě ti šlo opravdu perfektně, s tím problém nebyl. Já vždycky chtěla šarmantního, milého, vtipného muzikanta, nejlépe stejného žánru - když to vidím, tak jsem mimo. On by nebyl problém, takových je, jenže jsem ještě náročnější - chci, aby byl věrný, upřímný a mohla bych básnit dál, jenže... Takže začátek byl moc fajn, zvlášť, když jsme byli v té dianě, mohla jsem na tobě oči nechat, jak ti jen prsty běhaly po krku kytary. Ach jo, od minulýho vztahu jsem se proti těmhle citům tak obrňovala! Taky mezi vámi dvěma uplynulo 2,5 roku. Ale stejně, i když už nebudu truchlit tak dlouho jako tenkrát, stejně tam ta naivita, nebo co to je, pořád ještě je. Je ve mě a možná ona mě dělá tak zranitelnou. A už je to tu zase... Ty slzy... Proč vy chlapi sakra neumíte být aspoň trochu empatičtí!!!!!!!?? Měsíc jsem se cítila opět jako princezna... Po 2,5 letech - na jeden měsíc... Teď si říkám: stálo to vlastně za to? Dalo mi to něco nového? Nového určitě ne... Tohle všechno už v podstatě znám. A štěněti, jako jsem já, tomu se ublížit může a i když je ti to možná líto, tak to uděláš radši tak, aby to přitom nebolelo tebe. Egoisti jste.... Mluvit narovinu, to umí málokdo. A říkat a přijímat těžký věci a fakta? Já to umím, ty asi ne. Nech mě jen pochopit proč, já to nevím. A dej mi vědět, jestli jsem to tedy pochopila správně. Měl jsi zřejmě spoustu času na přemýšlení a něco z toho vzniklo. Mrzí mě, jestli to všechno byly planý řeči, protože teď to tak vypadá. Hm... Ale co viď, já toho mám ještě tolik před sebou, všechno, co tebe už dávno nemusí zajímat - maturita, vysoká - mám dokonce vysoký cíle, chtěla bych na Karlovku, tolik před sebou, že si myslíš, že mi to nevadí? Vadí... hm štěně............. Jak hořce mi teď to slovo zní. Jen přemýšlím, jak nazvat tebe, napadá tě něco? Mě ne, nenapadá mě nic. Nic... Nic... Nic... Jen spousta otázek, na který bys mi stejně asi nedokázal odpovědět. Už jsi přece ukázal, že s odvahou na to mi něco říct moc dobře nejsi. Ale přiznávám, čemuž moc nevěřím, že bych byla překvapená, kdyby to tak nebylo. Bude mi to asi chvilku trvat, než si to uvědomím do plný míry. Tak očekávám, že to ukončíš. A ne takhle beze slov, i když jsem to tak nějak vycítila. To jediný od tebe žádám... A pitomý prášky - ani ten sex nebyl! Tím jediným jsem si naprosto jistá - že to tě mrzí stejně jako mě..
Nepřeju ti nic zlýho nebo tak něco, jak to holky často říkaj. Stalo se, já s tím zřejmě nic neudělám. Bojovat už neumím, ani k tomu nemám prostředky. Je toho ještě tolik, co bych ti chtěla říct, ale nevím, jak to říct a možná by to bylo stejně v podstatě to samé, co píšu teď. Tak ať ti vyjde ta nová práce, bydlení, peníze............. To je pro tebe přece důležitý... Taky to pro mě bylo důležitý, ale to nic. Já... to je jedno... A nezapomeň na kapelu a na koně. Udělej si na ně čas, to ten stres taky odbourá, to je přece krásný - lepší než flight simulátor, na ten se najde čas vždycky, třeba později večer.... Jak jsme měli jet na tu chatu, plánovala jsem, že zajedeme na Vránov, spolu. Chtěla jsem tě překvapit a domluvit tam u kámoše koníka třeba na půl hoďky nebo hoďku, vybral by sis ho sám a jezdí tam taky western, myslím teda.. A pak ti to nevyšlo... Věděla jsem, že bych ti tím udělala radost, alespoň jsem si to myslela. Pořád to nechápu... Ale jestli budeš chtít a to se vždycky říká, třeba jednou budem kamarádi. I když mi bude ze začátku hrozně bušit srdce, to už znám. To se srovná jen časem. Prostě u mě nezáleží na tom, jestli jsem s někým měsíc nebo rok. Bolí to stejně.... Ještě ti ten email nepošlu, ale psala jsem ho s přestávkama mezi půl pátou a půl osmou dnes - v podnělí 4. 12. Pošlu ho asi.... Zítra nebo ještě dnes v noci, nevím. Ale chci odpověď - jakoukoliv! Vyvrať mi to, řekni, že mě chceš vidět a slyšet a nebo to ukonči - rázně a přímo. Nic jinýho po tobě nechci. Sám s to řekl - chci být šťastná - tak tomu pomoz, takhle na vahách nebudu. Buď s tebou nebo bez tebe, ale nic mezi nejde a neexistuje... Takže prosím... Udělej aspoň to... napsal/a: gambinka 16:04 | Link komentáře (0)



tak já už nevím....   04.Prosinec 2006


jsem zmatená jako borůvka v lese... to všichni normální chlapi fakt vymřeli nebo jsou zadaní? ten můj normální není (nebyl?)... Prostě se po měsíci a půl přestal ozývat, ze začátku pomalu, teď už to vypadá, že jistě... Není to zvláštní způsob rozchodu? Já to nechápu... Hlavně, že máte vždycky kecy.... a my potom doma tiše trpíme kdyby to alespoň naznačil!!!!!!!!! ale nic, prostě jen nekomunikuje! je mi na houby napsal/a: gambinka 21:24 | Link komentáře (0)