dopis, pro většinu zřejmě občas trochu nesrozumitelné, byl určený jen pro jednoho člověka, bylo mi líp, když jsem se vypsala... 16.Prosinec 2006
Chtěla jsem o tom mluvit s tebou, ale ty jsi nebyl k mání. Potřebovala jsem a potřebuju poradit, je jedno od koho. Každý, komu situaci nastíním, mi řekne, že se na to mám vykašlat, že máš buď jinou, nebo na mě prostě kašleš a že mi to za to nestojí. Jenže malej hlásek vevnitř mě by chtěl křičet: "Ale ano, stojí!!!" A bojuje tam s tím negativnem a racionálním já, které to vidí jako ztracenou záležitost. Tolik mne toho trápí. A já už si nevím rady, když s tebou mluvit nemůžu. A cítím, že mě nikdo nechápe, ani ty... Nevím už, co mám dělat. Nikdo mi neporadí a "vykašli se na něj" už slyšet nechci. A stejně zítra půjdu, nešťastná, a všichni se budou ptát: "Hm, dneska se konečně po měsíci uvidíte, že?" Co řeknu? Ať řeknu cokoli, tak do mě opět budou hustit, co nechci slyšet... Nechci slyšet nic... Zase mě přepadá sentimentální nálada, jediné, co bych chtěla slyšet, jsi ty... A ty tu nejsi... Možná ani nechceš být... Za 5 hodin vstávám do školy, ale nemůžu ani usnout. Hlavou se mi honí tolik myšlenek! Nemůžu to přejít s nadhledem a neumím v takových situacích být rozhodná. Nikdo mě nepohladí a neřekne: "To bude dobrý, má tě rád..." Tím si ale nejsem jistá už ani já, když to nedáváš najevo. Tak jak se mám cítit? Neporučím si už ani: "nebreč!" Ale ty myslíš na to, jak je teď tobě a rodině tvé bývalé přítelkyně z odchodu pejska. To ti taky nevyčítám, dá se to chápat, ale nepomáhá mi to. Je jasné, že vidíš, co trápí bezprostředně tebe. To, co trápí mne, ne...Tak to bývá... Ale řekněme, že to je ještě to nejmenší, i když - asi není... Tak k tomu, co jsem ti chtěla (zítra) říct. Bylo to to, co mi vadí. Třeba to, že nenapíšeš ani čárku, i když na netu jsi každý den. Vím to, nic nezamlouvej... Mohl bys přeci napsat cokoli! Potom si opravdu připadám jako nějaká náhrada, jako nicka, co ti nestojí ani za pár milých slov. Vím, že to nemáš lehké, ale to přece neznamená, že o tom se mnou nemůžeš mluvit. Sám jsi mi řekl, že chceš znát mé problémy. Já ty tvé možná trochu znám, ale víc je se mnou neřešíš. A na to, že tě zajímají ty mé, jsi, zdá se, už zapomněl. Pořád přemítám, jestli jsi mi řekl ve všem pravdu. Neustále mi připomínáš svou "spolubydlící". A já si říkám, jestli tě ten rozchod třeba pořád nebolí a neumíš se od toho odprostit. A jestli nejsem vážně jen náhrada... Neuvědomuješ si, jak to chápu já, když napíšeš, že by nebylo fajn, kdybych tě s ní viděla na trhách. Ale já bych to řekla jinak - očekávala bych, že s nimi třeba pojedeš, ale budeš tam se mnou, takže by viděla ona tebe s jinou. Zřejmě ani neví, že někoho máš... Také jsem nechápala, proč by sis ze svého platu nemohl dovolit platit nájem. Ale to jsem neřešila. A teď? Mluvíš o mámě a tátovi. Pro tebe je to přirozené, to taky chápu, ale ty nechápeš, že když to řekneš a dodáš, že jsou to rodiče „spolubydlící“, zasazuješ mi tím další ránu, i když to nemuselo být. Nemusela jsem slyšet, že jim tak říkáš. Je fajn, že s nimi máš dobrý vztah, ale ještě to není tak daleko, aby mě to nechávalo naprosto chladnou. To je to, co trápí mě. Trápí mě to každý den, když čekám na nějakou zprávu, email, telefon... Trápí mě to, že se jen málo něčeho takového dočkávám. Trápí mě, že jsem něco podobného už psala a přišla mi dokonce vtipná odpověď (což moc na místě nebylo) s tím, že je vše v pořádku. Jenže tys to nepochopil, jak mi bylo. Proto jsi byl v klidu? Já si o tom všem chci promluvit, než se rozhodnu, jestli to cenu má nebo nemá. Jestli to má pokračovat v tomhle duchu, tak bych to nevydržela a ukončila to. Asi to neumím, jinak bych to možná už udělala. Ale jsem měkká a spousta lidí toho umí pěkně využít. Za poslední měsíc jsem přestala dostávat ty krásný zprávy a maily. Neslyšela jsem žádné miluju tě, chci být s tebou, nemůžu se tě dočkat a podobné fráze. Tak se mi nediv, že váhám nad láskou a tím, jestli mě máš rád. Piš si na netu s kým chceš, ale piš si i se mnou! Nežádám toho přece tolik! Trochu pochopení, lásky a něhy... A upřímnosti, pokud se něco děje. Ale ty říkáš, že se nic nezměnilo. Tak mi to dokaž! Já už se trápit nechci...
Mně Bertík umřel asi před 2,5 roky. Moc to bolelo a taky mámě bylo příšerně. Trpěli jsme všichni. Ale o to víc, jsem chtěla být se svým, teď už bývalým, přítelem. Myslela jsem asi na sebe, to je pravda, že máma trpěla víc a já byla s ním, ale nechtěla jsem, aby mě do toho zatáhla ještě víc, už tak mi bylo hrozně... 2 týdny na to se se mnou Péťa rozešel. A já ho milovala jako nikoho. Ztratila jsem tak člověka i miláčka, který rozuměl beze slov. Také byl nemocný... Když se se mnou Péťa rozešel, zbořil se mi celý svět. Brečela jsem týden! Každou chvíli mi něco vehnalo slzy do očí. A když jsem se dozvěděla, jak mě podváděl, byla tu nenávist... Neskutečná... Ale pokaždé, když jsem ho potkala, bušilo mi srdce jako o závod. Uplynulo 2,5 roku a já se do nikoho neuměla zamilovat. Nikdo mi nebyl dost dobrý. Vždy jsem začala hledat chyby a to je špatný. Ani mi to nevadilo, jen chvílema a to brzy přešlo. Sex mi moc nechyběl a měla jsem kolem sebe spoustu přátel, kteří nedovolili, abych se cítila sama. Přátelé začali odcházet na vejšky – jasně, že ne všichni, pořád jich mám dost, ale je to jiné. A sama teď mám to dilema, jako měli oni – jakou vysokou vybrat, učení na maturitu a tak dál... Do toho kapela + problémy s Honzou, Zdenkou, Míšou... Hádky našich doma... Atd... Ale najednou jsi přišel ty. A z mého klidu, že to bude zřejmě ještě trvat, než se znovu zamiluju, se stalo něco zvláštního. Cítila jsem, že je tu někdo, kdo má pro mě náruč otevřenou, jezdí za mnou a rád... Pořád mi píše, jak mu chybím, že ke mně bude vždy upřímný, že mě má rád, chce vědět, jak se cítím, být mi oporou v těžkých situacích... Byls to ty... Muzikant, starší, tedy v hlavě snad vše srovnané a tak... Nebyl tedy najednou problém se zamilovat, i když jsem se tomu snažila ze začátku bránit. A proto mi ani nevadilo, že žiješ s bývalou přítelkyní, i když jsem měla pár otázek. Ale říkala jsem si, že na ně je ještě čas... Jen se ptám, kde ten člověk, o kterém tu píšu, je? Tady není... Tak kde je, když ho potřebuju? Chci mít plnohodnotný vztah, otevřít se mu a zároveň poslouchat a řešit problémy jeho, moje i ty společné. A nakonec otázka: kdyby mě měl tak rád, proč by v tom měsíci alespoň jednou nepřijel? Pro pohlazení, úsměv a polibek od „milované osoby“... Nevím... Tak kde je ten člověk? Miluju ho? Nevím... Nejsem si jistá už ničím...
PS: Vstávám za 4 hodiny a bůhví, jestli dokážu usnout a obstát zítra u případného zkoušení z angličtiny nebo němčiny. Vylévám si opět srdce, zatímco spíš, nebo přemýšlíš, proč ti něco vyčítám a proč umřel zrovna teď... Na to už ale není odpověď...
psáno 15. 12. 2006 00:45-1:45 v noci
napsal/a: gambinka 21:05 | Link
