30.Květen 2007,12:38
Významný český básník a novinář devatenáctého století, člen družiny májovců.
Pocházel z Malé Strany, kde prožil celý život. Od roku 1845 studoval na malostranském gymnasiu a od r. 1850 na Akademickém gymnasiu. Po maturitě se neúspěšně pokoušel, na nátlak otce, studovat práva. Prošel několik úřednických zaměstnání, kde byl nespokojen, proto zkusil, tentokrát z vlastní vůle, opět neúspěšně studovat filosofii.
Jako novinář začínal v Národních listech – list mladočechů, později působí v časopisech Obrazy domova a Čas. Přispíval i do časopisů Kwěty, spolu s V. Hálkem vydával časopis Lumír.
Roku 1871 byl prohlášen za zrádce národa. V této době podnikl několik cest do Německa, Francie, Maďarska, Itálie, Řecka a Egypta. O těchto cestách si vedl záznamy, které jsou zajímavým svědectvím o životě této doby, s velmi zajímavými postřehy, které ukazují Nerudovy kvality dobrého pozorovatele.
Jan Neruda se nikdy neoženil, ale své první lásce – Anně Holinové to pravděpodobně nabídl. Anna Holinová byla jeho celoživotní láska, věnoval jí řadu svých básní, ostatní jí nazývají věčnou Nerudovou nevěstou... Jeho druhou láskou byla Karolína Světlá, kterou považoval za ideální ženu. Jeho třetí milenkou byla Terezie Macháčková – zemřela. Jako starý se zamiloval do Boženy (příjmení je neznámé), která v tu dobu byla velmi mladá.
J. Neruda se celý život cítil zneuznán a od toho se odvíjel jeho často až záporný vztah k lidem. Měl problémy s alkoholem. Většinu života prožil v nouzi.
Neruda je zakladatelem fejetonů. Jako novinář byl oblíben a zvláště jeho fejetony (často podepisované trojúhelníkem) patřily ve své době k nejčtenějším.
Jeho prozaické dílo, ačkoli zdaleka nedosahuje kvalit jeho poezie bylo oceňováno již za jeho života. Jeho dílo je spjato s Prahou.
Nerudovo básnické dílo je plné skepse a pesimismu, který občas zachází až k hranicím nihilismu. Jazyk Nerudova díla je bohatý, používá archaismy, zastaralé gramatické tvary a obraty. Často převrací slovosled. Zdůraznění děje provádí opakováním výrazů. Příslovce dává na konec věty a zkracuje tvary přídavných jmen. Nerudovo básnické dílo bylo pro svůj pesimismus nepochopeno a kvality tohoto díla začaly být běžně uznávány až zhruba dvacet let po jeho smrti. Pravdou však zůstává, že literární kritika a ostatní básníci se k jeho dílu začali vracet o něco dříve.
Jan Neruda se narodil 9. července 1834 v Praze, v rodině vysloužilého vojáka a matky Barbory, která pomáhala zlepšit finanční situaci rodiny posluhováním u francouzského paleontologa Joachima Barranda. Celé dětství prožil v malebných uličkách Malé Strany, kde do sebe nasál ono zvláštní ovzduší, které tak skvěle vtiskl do svých Malostranských povídek.
V roce 1845 nastoupil do studií na německém gymnáziu na Malé Straně, odkud na radu třídního profesora přestoupil v roce 1850 na české gymnázium, v té době řízeném Václavem Klimentem Klicperou a rázem se ocitl v literárních spolcích organizovaných jeho spolužákem Hálkem. Po maturitě v roce 1853 se málem stal na přání matky premonstrátským novicem, ale vše si rozmyslel a vstoupil na právnickou fakultu. Studia na přání otce přerušil a nastoupil jako účetní ve vojenském úřadě; tam se mu však nelíbilo, i práva ho zklamala, a tak se věnoval po celé tři roky studiu na filozofické fakultě. V té době přispívá do redakce Tagesbote aus Böhmen, kde setrval až do října 1858, kdy byly zveřejněny hanlivé články Handschriftliche Lügen und paläographische Wahrheiten Davida Kuha proti Hankovi a Rukopisům.
Ale již v prosinci 1857 vyšla jeho první básnická sbírka - Hřbitovní kvítí, která obsahuje 52 básní. Sbírka ale byla přijata chladně, kromě dvou suchých oznámeních v Lumíru a Pražských Novinách, přestože byla plná citu a nevšedních myšlenek. Po neúspěchu se Neruda na dlouhou dobu odmlčel, až v roce 1867 vydal dlouho připravovanou Knihu veršů s vlastní předmluvou, ve které hodnotil své dosavadní dílo.
Sbírka byla přijata velmi příznivě, a tak jí na rok 1873 bylo třeba připravit nové vydání. Vysoký honorář "použil" Neruda na cesty - navštívil Uhry, Srbsko, Rumunsko, Turecko, Jeruzalém, Káhiru... a své zážitky vložil do Obrazů z ciziny (1873, 1880) a do svých fejetonů v Národních listech.
V polovině 70. let, vědom si své popularity, začal vydávat své fejetony, za zmínku stojí soubor Studie krátké a kratší (1876) a Žerty hravé i dravé (1877).
Roku 1878 vydal skvělé Malostranské povídky (1878, 1885) a také Písně kosmické (1878, 1882), kterými zaujal celou literární veřejnost tak, že kniha byla za čtrnáct dní vyprodána a musela být znovu vydána.
Od roku 1879, kdy byl Neruda postižen těžkou tělesnou chorobou (zánětem žil), přestal psát divadelní a literární kritiky, které do té doby měly tak velkou váhu; soustředil se pouze na přípravu otevření Národního divadla a na své velké dílo Balady a romance (1883).
V roce 1888 Neruda nešťastně upadl a byl upoután dlouhou dobu na lůžku; ven vycházel již málokdy. Jan Neruda zemřel 22. srpna 1891 v Praze.
Jan Neruda se narodil v Praze na Malé Straně v domě U Dvou slunců v rodině vojenského vysloužilce. Dětství, strávené v bídě, se mu nesmazatelně vrylo do paměti. Právě odtud se bere Nerudův smysl pro společenskou nerovnost a křivdu, porozumění pro osudy chudáků odsunutých na okraj společnosti. Od roku 1845 studoval na malostranském gymnáziu, později přešel na staroměstské Akademické gymnázium, kde poznal své pozdější literární druhy Vítězslava Hálka a Gustava Pflegra Moravského.
Po maturitě vystřídal několik krátkodobých zaměstnání: byl úředníkem i učitelem (mezi jeho žáky patřil Jakub Arbes).
Citlivě vnímal revoluční rok 1848, kde veškeré naděje českého národa na svobodu ztroskotaly a nastoupil přísný Bachův absolutismus. Na univerzitě přerušil studium práv i filozofie, protože se musel po otcově smrti starat o rodinu. Začal tedy psát pro noviny a novinářem již zůstal do konce života. Možná jej novinářská práce obrala o čas k vytvoření velkolepých románů, na druhé straně mu však umožnila dokonale poznat českou společnost a její charakter. Jen málokdo měl tak jasno v národně-politických procesech, které tehdy v českých zemích probíhaly.
Roku 1858 se Neruda podílí na vydání almanachu MÁJ (1858), jímž se představila nová generace autorů (Vítězslav Hálek, Adolf Hejduk, Karel Sabina, Karolína Světlá aj.). Ve stejném roce vychází jeho první sbírka Hřbitovní kvítí (1857). Kritika ovšem básníkovy verše odsoudila jako ničící všechny hodnoty. V letech 1859-60 redigoval časopis Obrazy života, v němž formuloval program nové literatury: kladl důraz na demokratické ideje, kritický pohled na společnost a její sociální problémy. V roce 1862 se rozešel se svou dlouholetou přítelkyni Annou Holinovou a krátce nato vzplanul láskou ke spisovatelce Karolíně Světlé, která se pro něj stala mimořádnou inspirací. Byl to zřejmě nejdramatičtější a nejniternější milostný vztah v Nerudově životě, který náhle skončil z obav před společenským odsouzením již vdané Světlé.
Roku 1865 vstoupil Neruda do redakce Národních listů (1865-91), které se staly tribunou mladočeské strany, s níž sympatizoval. V těchto novinách působil až do své smrti a napsal pro ně přes 2260 fejetonů, které podepisoval zpravidla pod značkou rovnoramenného trojúhelníku. kromě toho řídil rodinnou kroniku (1863-64), s hálkem založil týdeník Květy (1865-67) a přispíval do časopisu Lumír (70. léta), jež se snažily podporovat novou českou literaturu. Také byl redaktorem deníků Čas (1861) a Hlas (1862-64). Roku 1864 vydává Arabesky (1864), sborník povídek o svérázných lidských typech a jejich tragikomických osudech.
Až roku 1868 mu vychází po odmlce deseti let druhá básnická sbírka – obsáhlý soubor Knihy veršů (1868). Roku 1871 byl lživě nařčen, že posílá politické informace do rakouského časopisu Montagsrevue. Z mladých vlastenců se ho téměř nikdo nezastal, připadal si osamělý a zrazený. Teprve 10 let po Knihách veršů vychází další sbírka – Písně kosmické (1878), inspirovaná novými poznatky o vesmíru. Neruda jej zlidšťuje a na nebeská tělesa přenáší vztahy mezi lidmi. Ve stejném roce vycházejí Povídky malostranské (1878), třináct próz podávajících barvitý obraz života na Malé Straně. Vrcholem básnické tvorby jsou Balady a romance (1883) s jedinečně pojatými českými motivy (např. Romance o Karlu IV.). Prosté motivy (1883) z téhož roku zrcadlí básníkův vztah k A.Tiché. Jan Neruda umírá 22. srpna 1891 v rodné Praze.
Zpěvy páteční (1896), které byly vydány po autorově smrti Ignátem Hermannem a Jaroslavem Vrchlickým, svědčí o osamělosti, kterou Neruda v stáří pociťoval, o zklamání z povrchnosti a omezenosti českého politického a společenského života
Proslov ke knize Epigramů:
A je-li knížka tak jak louka pestrá,Ty,čtenáři,bud jejím motýlem,jenž volně poletuje tam a sem,a pojednou se někam jinam ztrácí,však zjitra zase k té své louce vrací
Pocházel z Malé Strany, kde prožil celý život. Od roku 1845 studoval na malostranském gymnasiu a od r. 1850 na Akademickém gymnasiu. Po maturitě se neúspěšně pokoušel, na nátlak otce, studovat práva. Prošel několik úřednických zaměstnání, kde byl nespokojen, proto zkusil, tentokrát z vlastní vůle, opět neúspěšně studovat filosofii.
Jako novinář začínal v Národních listech – list mladočechů, později působí v časopisech Obrazy domova a Čas. Přispíval i do časopisů Kwěty, spolu s V. Hálkem vydával časopis Lumír.
Roku 1871 byl prohlášen za zrádce národa. V této době podnikl několik cest do Německa, Francie, Maďarska, Itálie, Řecka a Egypta. O těchto cestách si vedl záznamy, které jsou zajímavým svědectvím o životě této doby, s velmi zajímavými postřehy, které ukazují Nerudovy kvality dobrého pozorovatele.
Jan Neruda se nikdy neoženil, ale své první lásce – Anně Holinové to pravděpodobně nabídl. Anna Holinová byla jeho celoživotní láska, věnoval jí řadu svých básní, ostatní jí nazývají věčnou Nerudovou nevěstou... Jeho druhou láskou byla Karolína Světlá, kterou považoval za ideální ženu. Jeho třetí milenkou byla Terezie Macháčková – zemřela. Jako starý se zamiloval do Boženy (příjmení je neznámé), která v tu dobu byla velmi mladá.
J. Neruda se celý život cítil zneuznán a od toho se odvíjel jeho často až záporný vztah k lidem. Měl problémy s alkoholem. Většinu života prožil v nouzi.
Neruda je zakladatelem fejetonů. Jako novinář byl oblíben a zvláště jeho fejetony (často podepisované trojúhelníkem) patřily ve své době k nejčtenějším.
Jeho prozaické dílo, ačkoli zdaleka nedosahuje kvalit jeho poezie bylo oceňováno již za jeho života. Jeho dílo je spjato s Prahou.
Nerudovo básnické dílo je plné skepse a pesimismu, který občas zachází až k hranicím nihilismu. Jazyk Nerudova díla je bohatý, používá archaismy, zastaralé gramatické tvary a obraty. Často převrací slovosled. Zdůraznění děje provádí opakováním výrazů. Příslovce dává na konec věty a zkracuje tvary přídavných jmen. Nerudovo básnické dílo bylo pro svůj pesimismus nepochopeno a kvality tohoto díla začaly být běžně uznávány až zhruba dvacet let po jeho smrti. Pravdou však zůstává, že literární kritika a ostatní básníci se k jeho dílu začali vracet o něco dříve.
Jan Neruda se narodil 9. července 1834 v Praze, v rodině vysloužilého vojáka a matky Barbory, která pomáhala zlepšit finanční situaci rodiny posluhováním u francouzského paleontologa Joachima Barranda. Celé dětství prožil v malebných uličkách Malé Strany, kde do sebe nasál ono zvláštní ovzduší, které tak skvěle vtiskl do svých Malostranských povídek.
V roce 1845 nastoupil do studií na německém gymnáziu na Malé Straně, odkud na radu třídního profesora přestoupil v roce 1850 na české gymnázium, v té době řízeném Václavem Klimentem Klicperou a rázem se ocitl v literárních spolcích organizovaných jeho spolužákem Hálkem. Po maturitě v roce 1853 se málem stal na přání matky premonstrátským novicem, ale vše si rozmyslel a vstoupil na právnickou fakultu. Studia na přání otce přerušil a nastoupil jako účetní ve vojenském úřadě; tam se mu však nelíbilo, i práva ho zklamala, a tak se věnoval po celé tři roky studiu na filozofické fakultě. V té době přispívá do redakce Tagesbote aus Böhmen, kde setrval až do října 1858, kdy byly zveřejněny hanlivé články Handschriftliche Lügen und paläographische Wahrheiten Davida Kuha proti Hankovi a Rukopisům.
Ale již v prosinci 1857 vyšla jeho první básnická sbírka - Hřbitovní kvítí, která obsahuje 52 básní. Sbírka ale byla přijata chladně, kromě dvou suchých oznámeních v Lumíru a Pražských Novinách, přestože byla plná citu a nevšedních myšlenek. Po neúspěchu se Neruda na dlouhou dobu odmlčel, až v roce 1867 vydal dlouho připravovanou Knihu veršů s vlastní předmluvou, ve které hodnotil své dosavadní dílo.
Sbírka byla přijata velmi příznivě, a tak jí na rok 1873 bylo třeba připravit nové vydání. Vysoký honorář "použil" Neruda na cesty - navštívil Uhry, Srbsko, Rumunsko, Turecko, Jeruzalém, Káhiru... a své zážitky vložil do Obrazů z ciziny (1873, 1880) a do svých fejetonů v Národních listech.
V polovině 70. let, vědom si své popularity, začal vydávat své fejetony, za zmínku stojí soubor Studie krátké a kratší (1876) a Žerty hravé i dravé (1877).
Roku 1878 vydal skvělé Malostranské povídky (1878, 1885) a také Písně kosmické (1878, 1882), kterými zaujal celou literární veřejnost tak, že kniha byla za čtrnáct dní vyprodána a musela být znovu vydána.
Od roku 1879, kdy byl Neruda postižen těžkou tělesnou chorobou (zánětem žil), přestal psát divadelní a literární kritiky, které do té doby měly tak velkou váhu; soustředil se pouze na přípravu otevření Národního divadla a na své velké dílo Balady a romance (1883).
V roce 1888 Neruda nešťastně upadl a byl upoután dlouhou dobu na lůžku; ven vycházel již málokdy. Jan Neruda zemřel 22. srpna 1891 v Praze.
Jan Neruda se narodil v Praze na Malé Straně v domě U Dvou slunců v rodině vojenského vysloužilce. Dětství, strávené v bídě, se mu nesmazatelně vrylo do paměti. Právě odtud se bere Nerudův smysl pro společenskou nerovnost a křivdu, porozumění pro osudy chudáků odsunutých na okraj společnosti. Od roku 1845 studoval na malostranském gymnáziu, později přešel na staroměstské Akademické gymnázium, kde poznal své pozdější literární druhy Vítězslava Hálka a Gustava Pflegra Moravského.
Po maturitě vystřídal několik krátkodobých zaměstnání: byl úředníkem i učitelem (mezi jeho žáky patřil Jakub Arbes).
Citlivě vnímal revoluční rok 1848, kde veškeré naděje českého národa na svobodu ztroskotaly a nastoupil přísný Bachův absolutismus. Na univerzitě přerušil studium práv i filozofie, protože se musel po otcově smrti starat o rodinu. Začal tedy psát pro noviny a novinářem již zůstal do konce života. Možná jej novinářská práce obrala o čas k vytvoření velkolepých románů, na druhé straně mu však umožnila dokonale poznat českou společnost a její charakter. Jen málokdo měl tak jasno v národně-politických procesech, které tehdy v českých zemích probíhaly.
Roku 1858 se Neruda podílí na vydání almanachu MÁJ (1858), jímž se představila nová generace autorů (Vítězslav Hálek, Adolf Hejduk, Karel Sabina, Karolína Světlá aj.). Ve stejném roce vychází jeho první sbírka Hřbitovní kvítí (1857). Kritika ovšem básníkovy verše odsoudila jako ničící všechny hodnoty. V letech 1859-60 redigoval časopis Obrazy života, v němž formuloval program nové literatury: kladl důraz na demokratické ideje, kritický pohled na společnost a její sociální problémy. V roce 1862 se rozešel se svou dlouholetou přítelkyni Annou Holinovou a krátce nato vzplanul láskou ke spisovatelce Karolíně Světlé, která se pro něj stala mimořádnou inspirací. Byl to zřejmě nejdramatičtější a nejniternější milostný vztah v Nerudově životě, který náhle skončil z obav před společenským odsouzením již vdané Světlé.
Roku 1865 vstoupil Neruda do redakce Národních listů (1865-91), které se staly tribunou mladočeské strany, s níž sympatizoval. V těchto novinách působil až do své smrti a napsal pro ně přes 2260 fejetonů, které podepisoval zpravidla pod značkou rovnoramenného trojúhelníku. kromě toho řídil rodinnou kroniku (1863-64), s hálkem založil týdeník Květy (1865-67) a přispíval do časopisu Lumír (70. léta), jež se snažily podporovat novou českou literaturu. Také byl redaktorem deníků Čas (1861) a Hlas (1862-64). Roku 1864 vydává Arabesky (1864), sborník povídek o svérázných lidských typech a jejich tragikomických osudech.
Až roku 1868 mu vychází po odmlce deseti let druhá básnická sbírka – obsáhlý soubor Knihy veršů (1868). Roku 1871 byl lživě nařčen, že posílá politické informace do rakouského časopisu Montagsrevue. Z mladých vlastenců se ho téměř nikdo nezastal, připadal si osamělý a zrazený. Teprve 10 let po Knihách veršů vychází další sbírka – Písně kosmické (1878), inspirovaná novými poznatky o vesmíru. Neruda jej zlidšťuje a na nebeská tělesa přenáší vztahy mezi lidmi. Ve stejném roce vycházejí Povídky malostranské (1878), třináct próz podávajících barvitý obraz života na Malé Straně. Vrcholem básnické tvorby jsou Balady a romance (1883) s jedinečně pojatými českými motivy (např. Romance o Karlu IV.). Prosté motivy (1883) z téhož roku zrcadlí básníkův vztah k A.Tiché. Jan Neruda umírá 22. srpna 1891 v rodné Praze.
Zpěvy páteční (1896), které byly vydány po autorově smrti Ignátem Hermannem a Jaroslavem Vrchlickým, svědčí o osamělosti, kterou Neruda v stáří pociťoval, o zklamání z povrchnosti a omezenosti českého politického a společenského života
Proslov ke knize Epigramů:
A je-li knížka tak jak louka pestrá,Ty,čtenáři,bud jejím motýlem,jenž volně poletuje tam a sem,a pojednou se někam jinam ztrácí,však zjitra zase k té své louce vrací