| |
Tady jsou hrozně moc zajímavý informace. Věci které jsem někde četla, nebo mě prostě napadli. Trochu jiný pohledy na věc.
Tady jsou hrozně moc zajímavý informace. Věci které jsem někde četla, nebo mě prostě napadli. Trochu jiný pohledy na věc.
|
| Nemá ruce! Nemá nohy! Ani žádné výmluvy! |
Nick Vujicic je jasným důkazem tvrzení, že úspěch a sny jsou závislé na životních podmínkách a okolnostech stejně tak jako veverka na nejnovějším modelu iPhonu. Nechte se inspirovat, abyste po dnešním článku odřízli ze svých beder podstatnou část svých vlastních výmluv, ne-li všechny. 
Když se Nick Vujicic před pětadvaceti lety narodil, reakce rodičů byly prodchnuty zděšením, bezmocí, v duchu naprostého šoku. Bez jediného varování lékařů očekávali krásného malého chlapečka překypujícího zdravím a silnými hlasivkami, jak tomu u novorozeňat bývá. Ovšem život jim připravil obrovské překvapení. Jejich maličký Nick přišel na svět bez rukou i bez nohou. Jednoduše bez končetin. V tu chvíli to byla životní tragédie, se kterou nevěděli, co si počít. Avšak jejich obětavá láska a gigant v srdci samotného Nicka dokázali životní katastrofu přeměnit v největší životní požehnání. Rodiče si díkybohu velmi brzy uvědomili jistou skutečnost: „Proboha, dost už té lítosti, tohle je přece náš syn! Je nádherný! Pouze mu chybí několik částí.“ Od tohoto uvědomění se stali těmi nejlepšími vychovateli, jakými mohli a tak Nick vyrůstal v rodině, kde hodnoty nepodmíněné lásky, soucitu a porozumění nebyly cizí. „Kdybych neměl své rodiče, vzdal bych život už nejméně stokrát,“ vzpomíná dnes s úsměvem a viditelnou dávkou nezbytné pokory. „Vždycky mě povzbuzovali, abych se cítil být normálním, abych sebevědomě hovořil s lidmi kdekoliv a kdykoliv,“ pokračuje dnes pětadvacetiletý Nick. Tato zdánlivě tichá podpora z domova jej významně ovlivnila v dalších nelehkých dobrodružstvích svého života. Chtělo obrovský kus odvahy vystoupit z uzavřené mentální krabice, vstoupit do reálného životního prostředí a začít vytvářet hezká přátelství ve světě předsudků, škodolibosti a šikany. Sám Nick Vujicic říká, že jeho velmi silná duchovní víra jej už v raném věku dokázala přenést přes odpad, který ze svých úst posměšně vypouštěli mnozí hlupáci na jeho účet. Rozhodl se stát se Davidem, který ve své mysli a víře skalpuje jakéhokoliv Goliáše, který se mu postaví. Tím si u spolužáků a kamarádů začal budovat neotřesitelný respekt. V té době si začal připouštět, že k němu mnozí vzhlíží a životní poslání postupně vyvěralo na povrch. „Možná nemám končetiny, ale mám odvahu na svém příkladu dokázat, jak silný člověk může být,“ znělo vnitřní prohlášení. Gigantickou „nepřízeň osudu“ udělal tím jediným, čím by i naše překážky měly být. Požehnáním, rukopisem naší vlastní výjimečnosti, cestou k růstu. Nick Vujicic je ztělesněním principů, jak rozdrtit jakékoliv překážky. Tím se stal bezedným zdrojem inspirace milionům lidí ze všech kontinentů světa a ve svých pětadvaceti letech může být oprávněně hrdinou a inspirací nás všech. Člověk vážící méně než polovinu běžné lidské hmotnosti nyní cestuje po celém světě, přednáší před statisíci lidmi a svým životem dává naději všem, kteří jeho příběhu otevřou svá srdce. Klíčová otázka však zní: „Má někdo z nás obtížnější startovní čáru než měl Nick Vujicic?“ Stěží. A přesto, kolik z nás denně vymýšlí desítky výmluv typu „Nemohu, protože…“ či „Nejsem, protože…“ a dalších jistě unikátních důvodů, proč právě my nejsme úspěšní. Víte, většině z nás netrvá ranní hygiena celou hodinu. Většina z nás nenachází výzvy a překážky v každodenních úkonech, které považujeme za zcela samozřejmé. Dokonce ani nepotřebujeme stovky hodin tréninku, abychom se naučili obsloužit pevnou telefonní linku. |
| Vloženo: hanule009 @ 12:10
|
|
|
|
Tady jsou hrozně moc zajímavý informace. Věci které jsem někde četla, nebo mě prostě napadli. Trochu jiný pohledy na věc.
|
| Free Hugs |
Byl jednou jeden Juan Mann. Vrátil se do rodného Sydney poté, co se mu rozpadla rodina, opustila ho snoubenka a jeho život se zdál být v troskách. Poslední slova, které v Londýně slyšel od svého otce, byla: „Nemůžeš změnit svět, ale můžeš vytvořit rozdíl.“ Ale jaký svět? Bez rodiny a poslání, jaký rozdíl bych vůbec mohl vytvořit, myslel si: „Strávil jsem měsíce téměř o samotě v Blue Mountains.“ „Každý den si vzpomenu na ten moment, kdy jsem přiletěl do Sydney. Jen jsem stál u terminálu příletů a pozoroval, jak ostatní pasažéři vítají s otevřenými náručemi a zářivými úsměvy své rodiny a přátelé. Společně se smějí, objímají a jsou šťastní. Na některé pasažéry čekali i lidé, se kterými se nikdy předtím nesetkali – jen s cedulkou a jejich jménem na ní.“ „Chtěl jsem, aby i na mě někdo čekal. Někdo, kdo bude rád, že mě vidí a kdo se na mě usměje. Někdo, kdo mě obejme.“ Juan měl za to, že je pro svět obtížné se s ním sžít, a svět se těžko sžíval s Juanem. Pocit sounáležitosti se světem měl pouze tehdy, když v zácpě sledoval stejná červená světla jako člověk ve vozidle vedle něj. Jediný lidský kontakt byl, když mu pokladní v supermarketu vracela drobné a letmo se při tom dotkla jeho dlaně. „Po několika měsících osamocení mě starý přítel pozval na party,“ vzpomíná Juan. Chtěl, aby se znovu vrátil mezi lidi, aby znovu začal věřit v přívětivý svět. „Stál jsem v rohu místnosti, pozoroval, jak si ostatní užívají vzájemné společnosti a říkal si: ´nemám si o čem povídat, nemůžu nikomu přinést úsměv... co můžu udělat, abych někoho rozveselil? Co můžu udělat, abych rozveselil sebe?´“ Zatímco byl v hlubokém zamyšlení, přistoupila k němu mladá dáma, s pohledem upřeným do jeho očí se doširoka usmála a objala ho. V tom okamžiku ho napadlo něco, co vždy věděl, ale neuvědomoval si, nebo nějakým způsobem zapomněl ve svém smutku. „Objevil jsem to, co mi opravdu scházelo v době, kdy jsem byl sám. Objetí jsou fantastická!“ „Ta mladá dáma mi dala první objetí po velmi dlouhé době. Cítil jsem se šťastnější. Mé problémy nebyly vyřešeny, svět se nezměnil na místě, ale to objetí udělalo rozdíl v mém životě.“ „V ten okamžik jsem věděl, co budu dělat.“ Juan napsal na části kartónové krabice Free Hugs (Objetí zdarma) a nabízel tuto službu komukoliv. Nezáleží na sociálním postavení, věku, barvě pleti nebo pohlaví. Objetí bude zdarma pro každého! Jeho lavina pozitivních činů se spustila. Po krátké době se stala tak populární a kontroverzní, že ji policie zakázala. Za pár dnů se sešly tisícovky podpisů a Free Hugs byly opět v ulicích. Dnes má tato mezinárodní kampaň svá objímací epicentra ve více než 80 zemích po celém světě a pokud se podíváte na YouTube, naleznete několik tisíc videí plných pozitivních emocí. Proč zrovna objetí? Dotyk je jedním z nejdůležitějších smyslů, které máme. Bez něj se cítíme vzdálení od světa a lidí kolem nás. Jedna z nejčastějších forem dotyku mezi lidmi je objetí a to je také velmi silně emocionálně spojeno díky prvnímu kontaktu po narození – objetí od matky. Představte si, že nabídnete cizímu člověku objetí zdarma. Možná si vás nevšimne, možná jej odmítne, možná ho využije. A možná bude objetí přesně to, co ten člověk potřebuje. Možná má za sebou tolik životních překážek, že přesně v okamžiku, kdy ho potkáte, má v mysli pouze jedinou myšlenku: „Má mě vůbec někdo rád?“ Inspirativní iniciativa Juana Manna vedla k několika zachráněným životům, jak dosvědčuje jeho příběh a příběh několik dalších dárců objetí. Pokud si myslíte, že nemůžete změnit svět, co takhle udělat alespoň rozdíl? Tak lidičky hurááá na to jdeme se objímat !!! |
| Vloženo: hanule009 @ 12:05
|
|
|
|
Tady jsou hrozně moc zajímavý informace. Věci které jsem někde četla, nebo mě prostě napadli. Trochu jiný pohledy na věc.
|
| Odsuzovat umíme všichni. Pozorovat téměř nikdo |
Mentální soudní síň je v nepřetržitém procesu. Během minuty dokáže vynést tolik rozsudků, že by i nejvyhlášenější soudci pukli závistí. Náš zrak a sluch sbírají corpus delicti na každém kroku a s verdiktem jsou hotovi během nanosekund. Avšak ne všechno je takové, jak se zdá. Nevkusně nalíčená prostitutka se sukní začínající i končící těsně u pasu postává u krajnice, aby strhla pozornost svých potenciálních klientů. Všímáte si jejího počínání a myšlenková bouře se proměňuje v zuřící mentální orkán. „Bože můj, tohle je otřesné, jak se někdo může tak snížit a dělat takovou špínu pro peníze,“ říkáte si například. A mnoho kolemjdoucí vám pomyslně přitakává. Rovněž se cítí být pohoršeni. Co však všichni přehlížíte je fakt, že ona „lehká dívka“ tu právě ze zoufalé nouze vydělává desítky tisíc korun pro nákladný zákrok, který si náhle vyžádala zákeřná nemoc její milované maminky. Necítíte se teď trochu špatně za to, že jste ji původně odsoudili? Když opadne mlha plná zdání a odkryje holé důvody jednání, situace se rázem jeví jinak. Ne všechno je skutečně takovým, jakým se to jeví na první pohled. Celý potetovaný rozběsněně běžící a zkřivenými ústy řvoucí muž vypadá, jako by právě někomu chtěl vzít život. Potlačíte však úmysly své odsuzovačné mysli, zůstáváte klidní a pozorujete následné dění. Ten jednoznačný kriminálník se ve mžiku stává hrdinou, když právě prudce sráží chodce, kterého by jinak smetl nepozorný řidič. Oba příklady jsou poněkud extrémní, ale věříme, že pointu odhalily. Všichni se umíme dívat, ale jen hrstka skutečně vidí. Až příště spatříte dívku, která na obličeji nosí více náušnic a všemožného piercingu, než kolik by uneslo třicet průměrných slečen dohromady, nebo když do autobusu nastoupí mladá žena se třemi více než hlučnými dětmi, které jako svobodná matka očividně nezvládá, přibrzděte své myšlenky a spíše otevřete oči. Nesbírejte důkazy, proč někoho zavrhnout. Hledejte způsoby, jak je pochopit a cesty, jak s nimi soucítit. K tomu pomůže následující citát bohužel neznámého autora: „Každý dělá to nejlepší, co může, se zdroji, které má k dispozici!“ Když nad tím budeme opravdu do hloubky přemýšlet, je v této větě ukryto tajemství odpuštění. Volně přeloženo: „Kdybych byl do puntíku přesně na jeho/jejím místě, velmi pravděpodobně bych jednal také tak.“ Nyní se dostáváme k důvodu, proč je důležité přestat lidi soudit. Protože právě po tom všichni podvědomě prahneme. Hledáme pochopení. Útočiště. Soudců jsou plné domy i ulice. Jen někam vejdete, jejich kladívka zatloukají jeden rozsudek za druhým. Kvůli barvě vlasů, pleti, volbě obuvi, pro naše křivé zuby, známky ve škole… seznam je nekonečný a položky přibývají každým úderem srdce. Ještě s vámi neprohodili ani slovo a už si odpykáváte doživotí. Povrchně zrentgenovali naši slupku a zaručeně tím poznali, že jablko je uvnitř shnilé, aniž by se zakousli. „Jak hloupé,“ můžeme se pošklebovat, ale ruku na srdce, děláme to tu a tam všichni a každý z nás má v tomto směru jistě kam růst. Nebylo by snad příjemné procházet městem, kde by na nás ostatní hledali přednosti namísto úporné snahy nás v duchu srazit, aby se sami cítili lepší? Dobrým startem takové změny by mohlo být pokusit se příště více pozorovat a méně myslet. Znáte takové ty obrázky, na které je třeba se chvíli správným způsobem dívat a najednou vyskočí trojrozměrný obrazec? To je výborná analogie. Snažte se dívat za ten zdánlivě „podivný“ a „nenormální“ obrázek a možná vystoupí něco, k čemu jste dosud byli slepí. Ochota prohlédnout proměnila ten nepěkný placatý obrázek plný rozpatlaných barev ve fascinující prostorový zážitek. Objevujte za obrázky lidí něco hlubšího, zprvu skrytého. Netrapte se tím, že ostatní neodpovídají vašim ideálům o tom, jaký by měl člověk „správně“ být. Nehodnoťte ani nesuďte. V hojnosti se vám to navrátí… Sami dostanete milost. A možná právě to je tolerance - dovolit někomu jinému nebýt mojí vlastní kopií a mít ho za to rád. |
| Vloženo: hanule009 @ 11:51
|
|
|
|
Tady jsou hrozně moc zajímavý informace. Věci které jsem někde četla, nebo mě prostě napadli. Trochu jiný pohledy na věc.
| 04.Září 2008 |
| Můžete mít výmluvy nebo úspěch! Nikdy obojí… |
Kolika způsoby si umíte zdůvodnit, proč jste to neudělali? Jakobhájíte, že jste něco vzdali? Kolik výmluv si chystáte do zásoby nazítřejší pozdní příchod? Svět neúspěšných odvěky potvrzuje, že jste-lidobří ve vymlouvání se, bude těžké vyniknout v čemkoli jiném.
Již od útlého dětství nám lidem záleželo na tom, abychomvypadali co nejlépe v očích druhých a současně nenesli vinu, za svéchyby. Začalo to tím, že jsme přece nerozbili ten talíř, kterýnám upadl na zem a roztříštil se o dlažbu v kuchyni. Tehdy jsme senezmohli na o mnoho více než nevinné: „To samo.“, a doufali, že to budestačit. Postupem času se ovšem rozvinula naše tvořivost a rafinovanost,a tak nám některá školní rána bylo zaručeně nevolno a naneštěstí právěv den písemky, na kterou jsme se „tolik pilně“ učili. Vždy se našel důvod, proč jsme nenapsali domácí úlohu, nebo přišli pozdě do vyučování, a hlavně to nebyla naše vina. Pravda nám byla lhostejná a to jediné, po čem jsme prahli, byla důvěra okolí a dobrý obraz v jeho očích. Mnozí lidé si ale z této vlastnosti vytvořili zvyk, jehožpřipodobnění k železné košili by byla velmi slabá káva. Je to ten typvýmluv, v které sami uvěříme a staneme se tak vlastní obětí. S nimi sestáváme vězni ve světě, kde vždy ujíždí autobus před nosem, mámečervenou vlnu při jízdě vozem napříč městem, budík zapomene zvonit a myjsme ti, kterým je vždy ublíženo. Člověk pak přijíždí všudepozdě, nestíhá, je zklamáním pro druhé, katapultuje svůj život do směsiméně a méně důvěryhodných výroků a s nezlomnou vírou stále obhajujesvoji nevinu. Pak už stačí jen malý krůček k: „Přísahám, žeza to nemohu…“ Pokud se vás podobný obraz týká, pak na vás budemetrochu tvrdí. Ano, můžete za to! Jsou výmluvy, které přichází z lenosti. Jsou také výmluvy,které vznikají ze strachu, nebo takové, jsoucí důsledkem neschopnostivyslovit: „Ne“. Přes svoji různost mají něco společného, jsou tozkrátka lži. Lži našim blízkým, známým i neznámým a zejménasobě samým. Výmluvy nás možná někdy kryjí před druhými lidmi, ale vždynás oslabují zevnitř. Člověk, jenž je má ve zvyku, ztrácí sám sebe,respektive nemůže sám sebe ani objevit. Stává se někým, kým není. Životplný úhybných manévrů je život bez opravdového přátelství či lásky. Rysem dospělosti a moudrosti je schopnost nést odpovědnost za svéčiny, omyly, chyby i neúspěchy. A umění nést za ně odpovědnost jejediný způsob, jak je přerůst, překonat a příště neopakovat. První krokk likvidaci vlastních výmluv je tedy přiznání si pravdy. Tramvaj neujela, vy jste vyšli pozdě. A vyšli jste pozdě, abyste mohli dělat výmluvy. Proč byste to dělali? Protože je to váš zvyk. A je to váš zvyk, protože se vám možná líbí obhajovat se, cítit se ublíženě a být alespoň něčím výjimečný a zajímavý. Jakmile si člověk přizná,že jeho výmluvy jsou zkrátka lži, druhým krokem je schopnost říct: „Jeto moje chyba.“ Tím přenášíme vinu na svá bedra a konečně se začínámeučit z vlastních chyb. Výmluvy obhajovaly, že jsme byli stále na jednom místě - žádnýpokrok a sto vnějších okolností, které za to mohly. Úspěch ovšem není ovnějších okolnostech, ale o vnitřních okolnostech člověka. Samozřejmě,že i nyní můžete najít sto důvodů, proč právě vás se výmluvy netýkají.„Vždyť ony to v mém případě nejsou výmluvy, je to holá pravda!“,pomyslíte si. Pokud jsem se vás tudíž nevlídně dotknula, chtěla jsme to. Tím poznáte, že se vás tento článek nejspíše týkal. |
| Vloženo: hanule009 @ 08:34
|
|
|
|
|
| O mně |
|
Jméno: hanule009
Bydlim: neuvedeno
O mně: Jsem holka z Trutnova, která žije v Nitre a drží se hesla: "jsem optimista a nevidím důvod být ničím jiným" - to je super protože člověk má svůj život ve svých rukou, to na co myslíme to si přivoláme - jsem prostě happy:o)))
Koukni na profil
|
| Kategorie |
|
|
| Poslední články |
|
| Archív |
|
|
| Přátelé |
|
|
| Template by |
|
|
