Byl jednou jeden Juan Mann. Vrátil se do rodného Sydney poté, co se mu rozpadla rodina, opustila ho snoubenka a jeho život se zdál být v troskách. Poslední slova, které v Londýně slyšel od svého otce, byla: „Nemůžeš změnit svět, ale můžeš vytvořit rozdíl.“ Ale jaký svět? Bez rodiny a poslání, jaký rozdíl bych vůbec mohl vytvořit, myslel si: „Strávil jsem měsíce téměř o samotě v Blue Mountains.“ „Každý den si vzpomenu na ten moment, kdy jsem přiletěl do Sydney. Jen jsem stál u terminálu příletů a pozoroval, jak ostatní pasažéři vítají s otevřenými náručemi a zářivými úsměvy své rodiny a přátelé. Společně se smějí, objímají a jsou šťastní. Na některé pasažéry čekali i lidé, se kterými se nikdy předtím nesetkali – jen s cedulkou a jejich jménem na ní.“ „Chtěl jsem, aby i na mě někdo čekal. Někdo, kdo bude rád, že mě vidí a kdo se na mě usměje. Někdo, kdo mě obejme.“ Juan měl za to, že je pro svět obtížné se s ním sžít, a svět se těžko sžíval s Juanem. Pocit sounáležitosti se světem měl pouze tehdy, když v zácpě sledoval stejná červená světla jako člověk ve vozidle vedle něj. Jediný lidský kontakt byl, když mu pokladní v supermarketu vracela drobné a letmo se při tom dotkla jeho dlaně. „Po několika měsících osamocení mě starý přítel pozval na party,“ vzpomíná Juan. Chtěl, aby se znovu vrátil mezi lidi, aby znovu začal věřit v přívětivý svět. „Stál jsem v rohu místnosti, pozoroval, jak si ostatní užívají vzájemné společnosti a říkal si: ´nemám si o čem povídat, nemůžu nikomu přinést úsměv... co můžu udělat, abych někoho rozveselil? Co můžu udělat, abych rozveselil sebe?´“ Zatímco byl v hlubokém zamyšlení, přistoupila k němu mladá dáma, s pohledem upřeným do jeho očí se doširoka usmála a objala ho. V tom okamžiku ho napadlo něco, co vždy věděl, ale neuvědomoval si, nebo nějakým způsobem zapomněl ve svém smutku. „Objevil jsem to, co mi opravdu scházelo v době, kdy jsem byl sám. Objetí jsou fantastická!“ „Ta mladá dáma mi dala první objetí po velmi dlouhé době. Cítil jsem se šťastnější. Mé problémy nebyly vyřešeny, svět se nezměnil na místě, ale to objetí udělalo rozdíl v mém životě.“ „V ten okamžik jsem věděl, co budu dělat.“ Juan napsal na části kartónové krabice Free Hugs (Objetí zdarma) a nabízel tuto službu komukoliv. Nezáleží na sociálním postavení, věku, barvě pleti nebo pohlaví. Objetí bude zdarma pro každého! Jeho lavina pozitivních činů se spustila. Po krátké době se stala tak populární a kontroverzní, že ji policie zakázala. Za pár dnů se sešly tisícovky podpisů a Free Hugs byly opět v ulicích. Dnes má tato mezinárodní kampaň svá objímací epicentra ve více než 80 zemích po celém světě a pokud se podíváte na YouTube, naleznete několik tisíc videí plných pozitivních emocí. Proč zrovna objetí? Dotyk je jedním z nejdůležitějších smyslů, které máme. Bez něj se cítíme vzdálení od světa a lidí kolem nás. Jedna z nejčastějších forem dotyku mezi lidmi je objetí a to je také velmi silně emocionálně spojeno díky prvnímu kontaktu po narození – objetí od matky. Představte si, že nabídnete cizímu člověku objetí zdarma. Možná si vás nevšimne, možná jej odmítne, možná ho využije. A možná bude objetí přesně to, co ten člověk potřebuje. Možná má za sebou tolik životních překážek, že přesně v okamžiku, kdy ho potkáte, má v mysli pouze jedinou myšlenku: „Má mě vůbec někdo rád?“ Inspirativní iniciativa Juana Manna vedla k několika zachráněným životům, jak dosvědčuje jeho příběh a příběh několik dalších dárců objetí. Pokud si myslíte, že nemůžete změnit svět, co takhle udělat alespoň rozdíl? Tak lidičky hurááá na to jdeme se objímat !!! |
