Již od útlého dětství nám lidem záleželo na tom, abychomvypadali co nejlépe v očích druhých a současně nenesli vinu, za svéchyby. Začalo to tím, že jsme přece nerozbili ten talíř, kterýnám upadl na zem a roztříštil se o dlažbu v kuchyni. Tehdy jsme senezmohli na o mnoho více než nevinné: „To samo.“, a doufali, že to budestačit. Postupem času se ovšem rozvinula naše tvořivost a rafinovanost,a tak nám některá školní rána bylo zaručeně nevolno a naneštěstí právěv den písemky, na kterou jsme se „tolik pilně“ učili. Vždy se našel důvod, proč jsme nenapsali domácí úlohu, nebo přišli pozdě do vyučování, a hlavně to nebyla naše vina. Pravda nám byla lhostejná a to jediné, po čem jsme prahli, byla důvěra okolí a dobrý obraz v jeho očích.

Mnozí lidé si ale z této vlastnosti vytvořili zvyk, jehožpřipodobnění k železné košili by byla velmi slabá káva. Je to ten typvýmluv, v které sami uvěříme a staneme se tak vlastní obětí. S nimi sestáváme vězni ve světě, kde vždy ujíždí autobus před nosem, mámečervenou vlnu při jízdě vozem napříč městem, budík zapomene zvonit a myjsme ti, kterým je vždy ublíženo. Člověk pak přijíždí všudepozdě, nestíhá, je zklamáním pro druhé, katapultuje svůj život do směsiméně a méně důvěryhodných výroků a s nezlomnou vírou stále obhajujesvoji nevinu. Pak už stačí jen malý krůček k: „Přísahám, žeza to nemohu…“ Pokud se vás podobný obraz týká, pak na vás budemetrochu tvrdí. Ano, můžete za to!

Jsou výmluvy, které přichází z lenosti. Jsou také výmluvy,které vznikají ze strachu, nebo takové, jsoucí důsledkem neschopnostivyslovit: „Ne“. Přes svoji různost mají něco společného, jsou tozkrátka lži. Lži našim blízkým, známým i neznámým a zejménasobě samým. Výmluvy nás možná někdy kryjí před druhými lidmi, ale vždynás oslabují zevnitř. Člověk, jenž je má ve zvyku, ztrácí sám sebe,respektive nemůže sám sebe ani objevit. Stává se někým, kým není. Životplný úhybných manévrů je život bez opravdového přátelství či lásky.

Rysem dospělosti a moudrosti je schopnost nést odpovědnost za svéčiny, omyly, chyby i neúspěchy. A umění nést za ně odpovědnost jejediný způsob, jak je přerůst, překonat a příště neopakovat. První krokk likvidaci vlastních výmluv je tedy přiznání si pravdy. Tramvaj neujela, vy jste vyšli pozdě. A vyšli jste pozdě, abyste mohli dělat výmluvy. Proč byste to dělali? Protože je to váš zvyk. A je to váš zvyk, protože se vám možná líbí obhajovat se, cítit se ublíženě a být alespoň něčím výjimečný a zajímavý. Jakmile si člověk přizná,že jeho výmluvy jsou zkrátka lži, druhým krokem je schopnost říct: „Jeto moje chyba.“ Tím přenášíme vinu na svá bedra a konečně se začínámeučit z vlastních chyb.