Nick Vujicic je jasným důkazem tvrzení, že úspěch a sny jsou závislé na životních podmínkách a okolnostech stejně tak jako veverka na nejnovějším modelu iPhonu. Nechte se inspirovat, abyste po dnešním článku odřízli ze svých beder podstatnou část svých vlastních výmluv, ne-li všechny. 
Když se Nick Vujicic před pětadvaceti lety narodil, reakce rodičů byly prodchnuty zděšením, bezmocí, v duchu naprostého šoku. Bez jediného varování lékařů očekávali krásného malého chlapečka překypujícího zdravím a silnými hlasivkami, jak tomu u novorozeňat bývá. Ovšem život jim připravil obrovské překvapení. Jejich maličký Nick přišel na svět bez rukou i bez nohou. Jednoduše bez končetin. V tu chvíli to byla životní tragédie, se kterou nevěděli, co si počít. Avšak jejich obětavá láska a gigant v srdci samotného Nicka dokázali životní katastrofu přeměnit v největší životní požehnání. Rodiče si díkybohu velmi brzy uvědomili jistou skutečnost: „Proboha, dost už té lítosti, tohle je přece náš syn! Je nádherný! Pouze mu chybí několik částí.“ Od tohoto uvědomění se stali těmi nejlepšími vychovateli, jakými mohli a tak Nick vyrůstal v rodině, kde hodnoty nepodmíněné lásky, soucitu a porozumění nebyly cizí. „Kdybych neměl své rodiče, vzdal bych život už nejméně stokrát,“ vzpomíná dnes s úsměvem a viditelnou dávkou nezbytné pokory. „Vždycky mě povzbuzovali, abych se cítil být normálním, abych sebevědomě hovořil s lidmi kdekoliv a kdykoliv,“ pokračuje dnes pětadvacetiletý Nick. Tato zdánlivě tichá podpora z domova jej významně ovlivnila v dalších nelehkých dobrodružstvích svého života. Chtělo obrovský kus odvahy vystoupit z uzavřené mentální krabice, vstoupit do reálného životního prostředí a začít vytvářet hezká přátelství ve světě předsudků, škodolibosti a šikany. Sám Nick Vujicic říká, že jeho velmi silná duchovní víra jej už v raném věku dokázala přenést přes odpad, který ze svých úst posměšně vypouštěli mnozí hlupáci na jeho účet. Rozhodl se stát se Davidem, který ve své mysli a víře skalpuje jakéhokoliv Goliáše, který se mu postaví. Tím si u spolužáků a kamarádů začal budovat neotřesitelný respekt. V té době si začal připouštět, že k němu mnozí vzhlíží a životní poslání postupně vyvěralo na povrch. „Možná nemám končetiny, ale mám odvahu na svém příkladu dokázat, jak silný člověk může být,“ znělo vnitřní prohlášení. Gigantickou „nepřízeň osudu“ udělal tím jediným, čím by i naše překážky měly být. Požehnáním, rukopisem naší vlastní výjimečnosti, cestou k růstu. Nick Vujicic je ztělesněním principů, jak rozdrtit jakékoliv překážky. Tím se stal bezedným zdrojem inspirace milionům lidí ze všech kontinentů světa a ve svých pětadvaceti letech může být oprávněně hrdinou a inspirací nás všech. Člověk vážící méně než polovinu běžné lidské hmotnosti nyní cestuje po celém světě, přednáší před statisíci lidmi a svým životem dává naději všem, kteří jeho příběhu otevřou svá srdce. Klíčová otázka však zní: „Má někdo z nás obtížnější startovní čáru než měl Nick Vujicic?“ Stěží. A přesto, kolik z nás denně vymýšlí desítky výmluv typu „Nemohu, protože…“ či „Nejsem, protože…“ a dalších jistě unikátních důvodů, proč právě my nejsme úspěšní. Víte, většině z nás netrvá ranní hygiena celou hodinu. Většina z nás nenachází výzvy a překážky v každodenních úkonech, které považujeme za zcela samozřejmé. Dokonce ani nepotřebujeme stovky hodin tréninku, abychom se naučili obsloužit pevnou telefonní linku. |
