Ikdyz vim co bych sem chtela napsat, tak vubec nevim jak zacit... Vite... kdyz pracujete den co den s lidmi a pomahate jim od jejich starosti a strasti, od bolesti a od mnoha dalsiho tak je to pro vas obrovska fyzicka a hlavne psychicka zatez, ktera je na vas kladena... Ze zacatku jste plni sily, odhodlani, ke vsemu se hrnete a tato prace vas nesmirne bavi, ale casem, postupem casu zjistujete, ze nebude vsechno podle vasich predstav a ze nemuzete udelat vubec nic abyste tomu cloveku pomohli, protoze se z toho musi dostat sam... a vy byste tolik chteli, tolik byste chteli mu pomoci, aby se probral a vy jste videli jeji usmev a jiskru v jejich ocich, kterou tam vzdycky mela ale ted ne, jiskra zmizela neznamo kam a vy ji nemuzete chytit, utika vam pred ocima, lapate po ni ale ona utika pryc... pryc. Okolo sebe mam jakousi zed, ta zed se postavila uz kdysi davno ani se nepamatuju kdo nebo co polozil jeji zaklady, tato zed me mela chranit, chranit pred krutostmi sveta, ale nechrani... vsichni lide o ktere se staram mi zustavaji v srdci a ja si k nim buduji citovy vztah... vim, ze bych nemela, vim ze to nesmim a vim ze mi to bude delat problemy, ale jak se s tim mam vyrovnat. Tito lide tyden co tyden moji zed prelezaji a dostavaji se do meho srdce a ja uz nikdy nebudu stejna... nikdy na ne nezapomenu, nikdy nezapomenu na ten hrozny den, protoze co hori, muze take shoret... V ten den jsem horela, v ten den jsem se slozila a shorela jsem uplne, uplne na prach a nic ze me nezbylo. V ten den jsem prestala verit...