když sem byla malá,
plakala sem aby o mě všichni věděli.
moc mi to ale nepomáhalo,
k tomu abych byla velká.

rodiče mě utišili, hned na začátku výkřiku.

později přestalo je bavit, moje  hlasité výjevy tišit.

křičela sem dál a po delší pauze kdy za mnou nikdo nedošel,
došlo mi že tohle nebude to pravé pro připoutání pozornosti.

rozhodla jsem se udělat pár hlavních kroků v dospívání.
sedla sem si, vstala, řekla několik slov a pak utíkala a utíkala.

doutíkala do jestliček, později do školky, školy..
ve škole sem se naučila číst, psát, počítat,
v druhém stupni, líbat, žárlit a posílat smsky :D

druhá škola mě naučila milovat a kreslit, hlavně,
že vše co chceme si musíme sami zasloužit.
Chceš být nejlepší?musíš makat..
Nikdo ti nedá nic jen tak a nikdy nebudeš dobrá,
když nezačneš neco dělat.
jak sem tomu nechtěla věřit..

ve čtvrtáku sem se dozvědela,
že vše je přesne tak, jak sem nechtela.

ted už jen ve zpětném zrcátku
vidím co sem mela udelat líp,
však nelituju toho, byla by to blbost.

ted si jen říkám
co bude dál? jak vše dopadne?
co je pro mě důležité??

já to vlasne stále nevím....