Fenomén graffiti… ač nenáviděný a potíraný, nelze mu upřít jedno -je odpovědí, reakcí na dnešní svět, společnost, architekturu.Urbanizace, nové materiály, jako beton a kov, šeď, velké, prázdnéplochy bez života… taková jsou dnešní (nejen) velkoměsta. Stejně jakose málokdy občanů ptají, v jakém prostředí by chtěli žít, tak sifenomén graffiti nalezl místo jako spontánní postoj k prostředí, vekterém dnes žijeme. Neklade si za cíl pouze asociální ničení, ve svépodstatě se jedná o projev lidskosti v pustině a prázdnotě, stopuživota tam, kde architekti svými projekty sídlišť, nadjezdů, podjezdů,tunelů či administrativních budov život vymýtili.

A pokud byla pro sprejery někdy nějaká plocha lákavá - přesnějšíslovo by bylo nábožná - byly to vždy vagóny metra. Graffiti nasoupravách metra je již od pradávné minulosti této subkultury extázíjejí seberealizace, cílem i prostředkem, symbolem i konkrétním obrazemsvého tvůrce. V metru graffiti vzniklo, v tomto symbolu životnostimoderních velkoměst. Přestože je dávno pryč doba “zlatých časů”, ať jižv kolébce graffiti USA či mnohem později u nás v Praze, těžko sezapomíná. Navíc, připomene-li nám ji svou křečí a vemlouvavostíčmáranec tlustým fixem na sedačce či dveřích.

Graffiti, které dnes známe ponejvíce jako nesrozumitelné obrazce nazdech, vzniklo v 70. letech 20. století v New Yorku. Jakýsi místnímladík v reakci na anonymní davy, přelévající se tímto megaměstem,“vynalezl” svéráznou možnost, jak na sebe upozornit, vystoupit z davu,zavolat “tady jsem byl já, já žiju, existuju”. Začal po sobě zanechávatspecifické značky, vytvořené nejprve fixem - “Taki183” byl tímprvním, kdo začal psát svůj pseudonym po vagónech metra a následněulicích New Yorku. A jelikož šlo činnost nadmíru zábavnou a umožňujícíjistou seberealizaci jiným teenagerům, tento fenomén se rychlerozšířil. Brzy pisatelé “tagů” objevili sprejovou barvu jakomožnost rychle a výrazně popsat velkou plochu, začali svá jménavšelijak graficky vylepšovat, obohacovat o palety barev a složitépísmové struktury, to vše dávali všanc zpočátku udiveným očím obyvatel.

Fenomén graffiti přišel náhle, nezastavitelně a nepodchytitelně, stejně jako kdysi hnutí hippiesjako reakce na vývoj či stav společnosti, která se jistým skupinámnezamlouvala… na rozdíl od zmíněného hnutí však přežil a byl s to sevyvíjet, nalézat nové stoupence a obdivovatele. Žije již třetí dekádusvého života a nic nenasvědčuje jeho zániku, naopak - jak přibývábetonové šedi a periférie měst se po večerech vylidňují, každýmpostaveným moderním domem vznikne spousta ploch, jako možností prosprejera, jak vyjádřit sebe sama - svou duši, zmítanou rozbouřenouhladinou hormonů, volajícího do světa: “jsem tady!”. Stejně tak můžejít o seriózního graffiti umělce, prezentujícího svůj um, ve snazeoživit tu šeď a vložit do ní odkaz. Třeba ho zítra semele konzumníspolečnost, zestárne a odroste - ten odkaz po něm třeba zůstane, možnoi dlouhá léta, jako memento mládí a doby, kdy není nutno dělatkompromisy a brát ohledy na většinovou společnost.

Život sprejera může být krátký, ale pokud jednou jedinkrát vjede“jeho” vagón do stanice před pohledy lhostejných anonymních obyvatel,měl pro něj smysl… metro je na rozdíl od zdi živé, je to živoucíorganismus, ovlivňující životy lidí a celého města. Co se na němobjeví, budou moct vidět tisíce lidí… pro sprejera ta největší výzva.Graffiti dělá proto, aby bylo co nejvíce vidět. Proto často vybíráfrekventovaná místa, vpadne na ně pod rouškou noci, vzrušené tahy acharakteristické syčení spreje, aby druhý den plocha zářila svou novoupodobou a žila, zářila barvami tam, kde ještě včera byla šeď.

Praha: zrození fenoménu

Praha graffiti jako takové zná již dávno, možná oddoby, kdy se u nás prodal první sprej. Původně ve formě vulgárních čipolitických nápisů, stejně jako snad ve všech oblastech znamenalzásadní zlom listopad 1989. Spolu s přívalem toho dobrého i špatného sek nám dostaly i graffiti. Těžko dnes zjistit, kdy se u nás objevilprvní opravdový tag (podpis) či piece (velký barevnýobrazec, jak ho známe), co je však jisté, je první výskyt graffiti navozech metra. Jednoduše proto, že pomalovat metro není jako vzít spreja malovat někde v zákoutí na zeď, vyžaduje to skutečnou vůli a snahu,zkrátka brát to vážně - stejně jako se s jistou vážností braly zestrany dopravce zabezpečovací opatření proti vniku osob do prostormetra. Ne, stříkat na metro již byla vyšší sféra a proto nedílněsouvisí s organizovaností tvůrců do tzv. crews, neboli skupin. Crew lidí, kteří to s graffiti myslí vážně, nemůže kolejová vozidla a zejména metro svým zájmem minout.

Crew, která spustila lavinu pomalovaných meter, byla dnes již legendární CSA (znamená snad “Czech Street Art“), jejíž základní členové, jako byli zejména Rich a O´Nail,rozpoutali svou aktivitou na tomto poli vlnu zájmu jak ze stranyobyčejných Pražanů, tak sdělovacích prostředků a státních úřadů včetněbezpečnostních složek. Otázky “o co jde, kdo jsou ti, kteří graffitidělají” brzy vystřídala nevraživost k čerstvě pomalovanému městu apřirovnávání tvůrců graffiti k čistokrevným vandalům, přesně tak jejichpočínání klasifikovaly i tehdejší zákony. Strach byl však tím, co CSAbrali pouze jako adrenalinovou složku a pilná práce sprejerů začalaměnit tvář města. Graffiti vstoupilo do života Pražanů ve velkém anedílně tak do prostor a vagónů metra. Mohli ho ignorovat, stejně jakona něj nadávat či ho potajmu schvalovat - ale to bylo těm mladým lidemzcela lhostejné. Graffiti, to byl jejich výraz svobodomyslnosti,nepodléhající nějakým regulacím či nařízením. A není divu, že byllákavý i pro ostatní a tak řady sprejerů utěšeně rostly.

Pražské metro: věčná výzva pro sprejery

Jak již bylo řečeno, pomalovat vagón metra, to neníjako pomalovat zeď. První překážkou je fakt, že soupravy se jaksipohybují, což pro sprejery znamenalo nutnost nalézt místo, kde vagónystojí, pokud možno nehlídány. Velmi záhy objevili depa pražského metra,prvním z nich, které je známo jako cíl tvůrců graffiti, byla odstavnákolej u stanice metra Kačerov. Ta začala být z pohledu vedenímetra tak nechvalně známá, že zajistilo monitorování místa bezpečnostníslužbou. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat - úspěšný zátah, kdy sepodařilo lapit 4 mladistvé sprejery ve vestibulu metra Kačerov přinávratu z “akce”, znamenal nutnost hledat nová místa a zejména, zlepšitorganizaci a postupy. Již nestačilo překonat nějaký plot a v klidu“pracovat”. Crews byly zpřísňujícími se bezpečnostními opatřeníminuceny stát se skutečnými duchy, kteří mají v malíčku všechny slabinyostrahy dep.

Postupem času ustoupili CSA do ústraní a na jejichmísta nastoupila spousta mladé krve. Nyní hovoříme o boomu graffiti unás, ohraničeném půlí roku 1994 a konče cca rokem 1996. Sprejů se vtéto době chopila velká skupina zcela nesourodých lidí, která ovšemměla cosi společné - crews si mezi sebou vzájemně konkurovaly, čívýtvory budou více vidět. Stala se podobná situace, jako kdysi v USA -lákadlo být tou nejlepší a nejznámější crew znamenalo nutnost podnikatdoslova sebevražedné akce, malovat na nejpodivnější a nejnedostupnějšímísta ty největší obrazy… a metro pochopitelně nezůstalo ušetřeno. Ztéto doby pochází maximum pomalovaných vagónů, což také vybičovalovedení dopravce k rázným činům. Obě “strany” sahaly ke skutečně tvrdýmprostředkům, které si ničím nezadaly s tvrdým přístupem např. v USA čiNěmecku. Nepomáhalo chytat sprejery, beroucí depa doslova útokem. Namísto jednoho chyceného druhý den nastoupili hned dva a nejen to, i tichycení se záhy vraceli.

Kupříkladu jistá pražská crew šla po vagónech metraskutečně “natvrdo”. Objevili jisté depo, kde se dalo malovat celkemnerušeně, ale nejen to. Prosákly kdysi informace, že na “akce” chodídoslova jako útočná skupina, kterou mají doprovázet jacísi “ninjové” -mladíci cvičení v nějaké formě japonského bojového umění, kteřískutečně nemají strach fyzicky napadnout ostrahu objektu, stejně tak žezřídili precizní hlídky, upozorňující na cokoliv podezřelého. Běhempůsobení této crew vyjela skutečně málokterá souprava na trase A bezkreseb na stěnách vagónů, a že nešlo o nic skromného. Vyjely i nyní jižlegendární “whole cars” (vagóny postříkané po celé ploševčetně oken), které již posunuly graffiti v pražském metru doabsolutna. Byla to doba extáze graffiti, kdy se původně zcelaundergroundová záležitost pár desítek lidí, co se osobně znali,vyvinula v jakousi součást skateboardové/hip-hopové kultury, s čímžsouvisel i vznik prvních skutečných graffiti časopisů a dokonceobchodů, majících speciální sortiment barev i pomůcek pro graffiti(jako byly zejména trysky na spreje, jelikož k balení přidávané nejsoupro účel graffiti vhodné). Největší vliv však nelze upřít seriálu ograffiti, který začal vycházet v celkem nevýrazném časopisu pro mladé “Popstar“.Tenbyl psán skutečně erudovaně a reagoval na činnost skutečných pražskýchsprejerských špiček, jako byla crew TCP. Nelze nezmínit ani dlouhodobou“družbu” s německými, ponejvíce berlínskými writery, kteří s chutípodnikali nájezdy na Prahu, doprovázeni svými místními protějšky.

Je otázkou, zda toto zpopularizování přineslo graffitidalší expanzi či naopak, odsoudilo ho k agónii, která obvykle přicházís přílivem mas do nějaké původně omezené subkultury. Spíše vstoupilo dopodvědomí pražských a potažmo českých teenagerů jako jistá možnoseberealizace a proto nebylo nějakého většího města či části Prahy, kdeby člověk nenarazil na nějaké místní writery. Jiná situace ovšem začalabýt v metru - bylo pouze otázkou času, kdy DP najde účinné postupyproti sprejerům. Kromě zpřísněné ostrahy však největšího spojencenalezl ve speciálním nátěru, který dramaticky snižoval náklady ipracnost odstranění graffiti jak z vagónů, tak ze sloupů ve stanicích.Úvaha byla prostá - nebudou-li výtvory sprejerů vidět, přestane je tariskantní činnost bavit, protože po ní jaksi nepřijde tozadostiučinění, ten pocit pramenící z příjezdu jimi pomalovaného vagónudo stanice před zraky stovek cestujících. Jinou historií je startpoužívání doslova brutálních postupů sprejery, odkoukaných odberlínských “kolegů” - rytí tagů do skel i kamene pomocí diamantovýchhrotů. Takové výtvory pochopitelně odstranit není možné bez výměnycelého skla, je zde ovšem cítit ta hranice, za kterou namísto jistého“obživování prostoru” přichází skutečný vandalismus a ničení.

Ještě později byl dokonce odsouhlasen zákon, speciálnězpřísňující postihy právě za graffiti a to včetně možnosti odnětísvobody. Stát tedy v reakci na pomalovaná města přistoupil krepresivnímu přístupu, jelikož graffiti neubývalo a dlužno dodat, žeasi hned tak nezmizí.

Graffiti v metru dnes

Přestože barvy z vagónů metra již téměř vymizely,prostory metra pozornosti sprejerů neunikají. Pronikají tam, kde budoujejich výtvory vidět z projíždějících souprav, v široké míře používajítlustých fixů k “tagování” po interiérech vlaků, plus ryjí do skla výšezmíněnými diamanty svoje nesrozumitelné tagy. Fenomén graffiti v metružije dál, jen se přizpůsobil době a situaci. A metro, hybatelvelkoměsta a jeho symbol, bude vždy lákat sprejery svou architekturou adynamičností. Stejně tak graffiti nemizí z měst, naopak, s dalšímpostupem přeměny center měst v administrativní a obchodní komplexy budek dispozici spousta další šedi a ta bude vždy lákat k pomalování. Aťjiž bude pojímáno jako protest, vyjádření politického názoru či umění,bude žít s námi, protože ať si to již přejeme či ne, nedílně patří ktváři dnešního města, stejně jako bezdomovci, agresivní reklamy,taxíky, neóny, prostitutky, naleštěné mercedesy a novodobě i chrámykonzumu - hypermarkety a multikina.