Je půl druhé ráno, zrovna jsem tak nějak dosurfoval po vlnách internetu. Před tím než jsem začal jsem měl opravdu otřesný den. Něco se nepovedlo, a docela mě to mrzí. Možná i díky tomu jsem si přestavěl svůj pokoj, jelikož v místě, kde stál můj stůl se nedalo soustředit. Nevěřil jsem nikdy na to, že by mohly být nějaké zóny, které působí na psychiku člověka ale časem jsem přišel na to, že tomu tak je. Postel a stůl pro mě dvě velmi důležité věci, kde trávím hodně času. Hlavně u stolu. Pracuji, studuji, komunikuji, vydělávám peníze. Poloha postele je taky dost důležitá. Ikdyž stojí dům v rovině nebo mírně do kopce, vždy je podlaha vodorovná, ale mě osobně vadí, když ležím ,,hlavou z kopce" :o). Zajímalo by mě čím to může být, zatím jsem na to nepřišel. Prostě hlavou u zdi, nohama do prostoru, a směr zásadně zároveň s terénem - hlavou nahoru. Možná je to i tím, že jsem tolikrát jezdil na tábory a putování přírodou a při spánku na zemi kupříkladu pod širákem si také nikdo nelehne hlavou dolů z kopce :o). Hlavou se mi honí myšlenky jak vylepšit svoje autíčka. Mám jich poměrně více než je zdrávo pro normálního jedince. Taky se mi zastesklo po mé krásné dnes již bývalé Alfě Romeo 156. Když jsem ji v Německu kupoval, kupoval jsem ji s vidinou zisku a né s tím, že si ji nechám. Nakonec jsem ji prodal, ale nechala ve mě nesmazatelný zážitek. Kdo v ní nejel, nepochopí. Bylo to prostě to nejkrásnější a nejlepší ,,moderní" auto ve kterém jsem měl možnost jezdit. Prostě něco neskutečného. Už abych ji zase měl. Stále se za každou takovou alfou jedoucí kolem mě otáčím a v duchu si říkám, ať už ji znovu mám. Mno nic jdu spát, blíží se třičtvrtě na dvě ráno, já musím v šest vstávat a zase začít trochu žít.