jen jsem řekl :,, připoutejte se ... tohle auto nemá airbagy a mezi volantem řadičkou a pedály je magoooor co má rád vůni spáááálenéého benzínu....... jaj
v autě 4 pohodlně usazení lidi, pevně připoutaní lidi
sešlápnu plyn, v tu chvíli se ozve zahřmění těch 250 koní pod kapotou , zadní kola začnou zběsile kousat asfalt se snahou co nejdříve vystřelit z místa na kterém před sekundou ještě v klidu stály a teď se zahřívají na race temperature
auto se dá střelhbitě do tahu a všechny to tlačí do sedaček , jen na mých rtech je šílený , lišácký, zběsilý a zároveň tajemný úsměv, jedna ruka pevně sevřená na volantu , druhá lehce přeřazuje rychlost,
levá noha klidně čeká na impuls z mozku na sešlápnutí spojky a pravá se vesele vrtí na plynovém pedálu který je krom přeřazování stále na podlaze ...
jedno oko sleduje stabilně ručičku otáčkoměru , druhé bedlivé cestu před námi , rychlost raketově stoupá , zásoby benzínu mizí v nenávratnu
nikdo nemá slov jen já stále s tím specifickým ůsměvem na rtech a s plamínkem v očích
všichni čekají kdy to přetížení co je tlačí do sedaček od startu přestane , a stále to nepřichází
pokořuji dvousetkilometrovou hranici během chvilky, letíme stále dál , všem třem spolujezdcům vstává husí kůže na rukou ze zvuku který se line z motoru ... syrový pevný zvuk který dává najevo sílu a to že ho to baví jet do maxima a bořit mýty.
ten zvuk mě dostává do tranzu.Čím rychleji jedu tím se má hladina adrenalinu zvyšuje. Nejsem já a auto. Jsme jeden krevní oběh.
Stejně jak se zvedá ručička otáčkoměru , zvedají se údery mého srdce, cítím jak mi proudí krev v tepnách, a ten pocit je nepopsatelný ... stále mám nohu na podlaze a ručička tachometru se blíží k 250 ti . Magická hranice
překonáváme ji a já jen slyším slastný řev Lva mezi motory , třílitrového mazlíka , a rychlost jde ještě výš. dosahujeme 260 ti kilometrů v hodině a dál už mě to pustit nechce
pouštím nohu z plynu , vyřazuji rychlost a jen si lehce otírám krůpěje potu na čele které mi tam vyskočily samy od sebe , přecejen adrenalin dělá své ...
Uau , to byla jízda, pomalu zpomalujeme jen vidím ručičku jak se pohybuje nad 190 tkou , a pomalinku klesá, odpor vzduchu moc velký není , ikdyž je to mé auto hranaté jako krabička od sirek
jen tak letmo si prohlédnu obličeje dvou lidí sedících vzadu a jen těžko nacházejících slov.
pravda , jsou to ti morousi , co mě vyhecovali k tomu co jsem právě udělal, nevěřili  mi to, nevěřili nám , mě a mojí Alfince, která je 20 let stará..
nyní jsme jim to dokázali ... že opravdu není radno si zahrávat s pokušením u italských plnokrevníků, kteří pamatují časy neomezených možností a výkonů
jen se tak usmívám jedu 150 a v autě je ticho...
ptám se: tak co ? Už je vám to všem jasné, proč si vozím svojí prdel v téhle hranaté staré plechovce? Už je vám jasné proč si na to auto nenechám sáhnout? Apropo jak se vám sedí v italslké kůži?
 asi né moc vesele když nikdo z vás ani nedutá.... z vás dvou v zadu ... bratra sedícího vedle mne se neptám , ten ví která bije. Bratr už zažil emotivnější a nervydrásající akce než tady tuto jízdu.. proto taky tady sedí