Dneska ráno mě vzbudila tvoje zrzavá kočka. Vyskočila na postel a svým hrubým jazykem mě olízla tvář. Podívala jsem se na místo, kde jsi ještě pře pár hodinama ležel ty a ona mi řekla, že jsi mrtvej! Je to jak pohádka. Oni jsou ty postavičky jmenujou se „ ty“ a „já“. Seš polámaný rádio…škrčíš. Ta zrzavá kočka co tě vítá ikdyž na tebe všichni ostatní serou. Spí vedle v pokoji a čeká až bude zas s tebou.
Zase se mi to vrací…vidím ty oči. Kdybych ho potkala někde na ulici, kdyby se to všechno nestalo…asi bych se mu podívala do očí a možná by se mi i trošku líbil. V tomhle jsem byla strašná. Když jsem šla po ulici, dívala jsem se na lidi kolem…teda hlavně na chlapy…každý mi připomínal někoho z mé minulosti. Třeba jen vteřinový pohled člověka, kterýho jsem nikdy neviděla a malinká krátká nepatrná vteřina vyvolala v mé hlavě řetězec vzpomínek. Byl tak krásnej…tak úžasnej…ale kterýho vlastně teď myslím? Nad kým to neustále přemýšlím??? Tolik otázek, tolik otazníků…Tolik. Proč? Proč! Proč?…Tak proč? Mám strašně divnej pocit. Na jednu stranu se dusím všema možnejma emocema, který ani nemůžu vyjádřit, prostě je neumím zformulovat do vět. No a na druhou stranu v sobě cítím obrovský prázdno. Ale to se nezměnilo ani tím…tím hnusem. Proč to udělal? Možná měl jen vztek…ale proč si to vybil na mě? Tak krásně jsem si to představovala, nebyly to jen sny…byl to tokovej plán do budoucna. Takhle jsem to vážně nechtěla. Pořád vidím ty oči. Kdysi dávno byly určitě krásný, takový uhrančivý a temný. Viděla jsem jakoby vyhaslý oči. Nebyl v nich ani chtíč. Spíš vztek. Moc moc vzteku. Včera jsem přišla domů, už se stmívalo a nikdo nebyl doma. Najednou mi bylo strašně smutno. Pustila jsem rádio a po pokoji se začaly linout první tóny jedný depresivní písničky. Potichu opakuju společně se zpěvačkou „ Ty nevíš co všechno jsem pro tebe udělala, tolik slz vyplakala…naříkala, křičela…a krvácela pro tebe…“ Zase mám mokrý oči. Kdybys mě teď ochutnal, byla bych slaná…jednou mi někdo řekl, že krásně chutnám. Ale kdo to byl? Pamatuju si pohled…jeho pohled. Vždycky si pamatuju jen oči…už ani nevím jak se jmenoval. Nechtěla jsem s ním spát. Neměla jsem ho ani ráda, ale v tu chvilku jsem potřebovala někoho, kdo by mě líbal…kdo mi říkal, jak krásně voním. Další hračku. Tohle přirovnání k němu sedí. Byla to pro mě jen hračka.Ne podstatná „epizodka“ v mým zkaženým životě s krásnýma očima. Potřebuju se uvolnit. Co mi pomáhá? Žiletka. Pomalu si začnu přejíždět po zápěstí…teď jsem to přehnala. V bílé rýze se za okamžik objeví rudá krev-miluju to, pomalu mi stéká po ruce a tak dobře chutná. Asi nejsem normální (haha) nikdy mi nikdo neřekl, že působím normálně. Vždycky jen naopak. Kolik jizev mám už na zápěsti? Nevím…pět…deset?…víc? Kdo ví…třeba jednou zmizí všechny, ale zatím tady jsou, existujou na mým zápěstí jako vzpomínka na moje bolesti…Zůstává jako náhrobek na hřbitobě za městem… přibejvá jeden za druhým…pořád dokola…lidi se rodí a zase umírají. Kdy už to zkončí? Třeba brzo, třeba nikdy…dneska jsem někoho potkala. Seděla jsem…kde to jenom bylo? Sedl si o kus dál a měl strašně smutnej pohled. Na co asi myslel? Kdo mu ublížil? A ublížil mu někdo? Kdo ublížil mě? Ublížil mi on. Ne! Ublížila jsem si! Já. On za to nemůže. On! Měl vztek…ale proč sakra já? Nikdy jsem nebyla ta „slušná“ hodná milá holka, holčička. Vždycky jsem v sobě měla ten hnus. Svoji duševní špínu. Ale kde se vzala? Možná když jsem poprvý zalhala rodičům, nebo když jsem si poprvý napila alkoholu, zapálila si cigaretu…nebo jointa…prostě je to ve mně… už od začátku. Možná za to může i to co mi udělal…on! Možná mě to nějak poznamená. Mám to někomu říct? Proč? Stejně by to nic nespravilo ani by mi to v ničem nepomohlo. Nikdo to už nemůže vrátit. Mělo to bejt krásný. Voněla tam posekaná trává…voněla? Dá se to nazvat vůní? Proč mi v tom nikdo nepomohl? Chtěla bych se mu pomstít. Začíná mi ho připomínat i ten, koho jsem milovala. Možná ho ještě miluju. Ale vím já vůbec co to ta „láska“ je? Jestli jo, tak proč lidi dělaj takový hnusy. Proč on to udělal? Měl vztek!!! Ale vždyť to ho neomlouvá! Stejně neměl právo to udělat! Proč se k tomu pořád vracím. Prostě jsem měla smůlu. Neměla jsem tam jít. Neměla jsem ubližovat…mstít se. Je to prý pod moji úroveň. Ale kdoví co nebo jaká je moje úroveň! Ani já sama to nevím…Černývlasy, černý oblečení, černá tužka na oči, jsem celá černá…Bojím se sama sebe! Nerozumím si. Nepatřím sem. Nikdo mě nebere vážně, nikdo mě nemá doopravdy rád. Vždycky je to jen hra. Vzpomínám si na svoji první pusu…byla strašlivě nečekaná…on se mi vůbec nelíbil. Takhle vypadaj všechny moje poprvý-nedobrovolný, nechtěný. I já jsem byla nechtěná. Matka mi to jednou řekla. Možná to taky bylo jen ze vzteku, ale mě to utkvělo v paměti víc než cokoli jinýho, co mi předtím nebo potom řekla.
Nikdy jsem jí to neodpustila. Je směšný, co dokáže s člověkem udělat vztek! Taky mám vztek. Jsem ho plná. Docela snadno se rozlobím a pak chci jen křičet chci, aby mi dali všichni na světě pokoj a já byla na chvilku v pohodě. Obklupuju se lidma, který se jen přetvařujou na něco si hrajou a zase je to jen hra. Celej život je jedna zkurvená hra…už nechci hrát. Chci žít. Fetovat, chlastat, souložit a dělat všechno to „špatný“ nějak se odlišovat od davu šílenců, co jen kopírujou jeden druhýho a jsou pěkně ubohý.
Teď večer…chvilka štěstí,krásný starý písničky od člověka, co mě nikdy nepochopí…a vlastně já jeho asi taky ne. Zase vyvolávají tu „nostalgii“. Pořád jen slzy v očích, smutná nálada a myšlenka, že na mě nemáš čas, že mě nechceš. Přemýšlím, jestli si vůbec někdy vzpomeneš?…nikdy jsem nebyla šťastná pro nějakou velikou věc. Ale z maličkosti…Třeba ta zkurvená písnička.Zase se mi v hlavě odehrává ten film…vždycky jen chviličku absolutního a možná třošku i absurdního (jo slovíčkaření- to je moje) štěstí.
v 00:20
Autor: ivstick
komentáře (1)
Zachraň mě přede mnou!
Dneska ráno mě vzbudila tvoje zrzavá kočka. Vyskočila na postel a svým hrubým jazykem mě olízla tvář. Podívala jsem se na místo, kde jsi ještě pře pár hodinama ležel ty a ona mi řekla, že jsi mrtvej! Je to jak pohádka. Oni jsou ty postavičky jmenujou se „ ty“ a „já“. Seš polámaný rádio…škrčíš. Ta zrzavá kočka co tě vítá i když na tebe všichni ostatní serou. Spí vedle v pokoji a čeká až bude zas s tebou.
Zase se mi to vrací…vidím ty oči. Kdybych ho potkala někde na ulici, kdyby se to všechno nestalo…asi bych se mu podívala do očí a možná by se mi i trošku líbil. V tomhle jsem byla strašná. Když jsem šla po ulici, dívala jsem se na lidi kolem…teda hlavně na chlapy…každý mi připomínal někoho z mé minulosti. Třeba jen vteřinový pohled člověka, kterýho jsem nikdy neviděla a malinká krátká nepatrná vteřina vyvolala v mé hlavě řetězec vzpomínek. Byl tak krásnej…tak úžasnej…ale kterýho vlastně teď myslím? Nad kým to neustále přemýšlím??? Tolik otázek, tolik otazníků…Tolik. Proč? Proč! Proč?…Tak proč? Mám strašně divnej pocit. Na jednu stranu se dusím všema možnejma emocema, který ani nemůžu vyjádřit, prostě je neumím zformulovat do vět. No a na druhou stranu v sobě cítím obrovský prázdno. Ale to se nezměnilo ani tím…tím hnusem. Proč to udělal? Možná měl jen vztek…ale proč si to vybil na mě? Tak krásně jsem si to představovala, nebyly to jen sny…byl to tokovej plán do budoucna. Takhle jsem to vážně nechtěla. Pořád vidím ty oči. Kdysi dávno byly určitě krásný, takový uhrančivý a temný. Viděla jsem jakoby vyhaslý oči. Nebyl v nich ani chtíč. Spíš vztek. Moc moc vzteku. Včera jsem přišla domů, už se stmívalo a nikdo nebyl doma. Najednou mi bylo strašně smutno. Pustila jsem rádio a po pokoji se začaly linout první tóny jedný depresivní písničky. Potichu opakuju společně se zpěvačkou „ Ty nevíš co všechno jsem pro tebe udělala, tolik slz vyplakala…naříkala, křičela…a krvácela pro tebe…“ Zase mám mokrý oči. Kdybys mě teď ochutnal, byla bych slaná…jednou mi někdo řekl, že krásně chutnám. Ale kdo to byl? Pamatuju si pohled…jeho pohled. Vždycky si pamatuju jen oči…už ani nevím jak se jmenoval. Nechtěla jsem s ním spát. Neměla jsem ho ani ráda, ale v tu chvilku jsem potřebovala někoho, kdo by mě líbal…kdo mi říkal, jak krásně voním. Další hračku. Tohle přirovnání k němu sedí. Byla to pro mě jen hračka.Ne podstatná „epizodka“ v mým zkaženým životě s krásnýma očima. Potřebuju se uvolnit. Co mi pomáhá? Žiletka. Pomalu si začnu přejíždět po zápěstí…teď jsem to přehnala. V bílé rýze se za okamžik objeví rudá krev-miluju to, pomalu mi stéká po ruce a tak dobře chutná. Asi nejsem normální (haha) nikdy mi nikdo neřekl, že působím normálně. Vždycky jen naopak. Kolik jizev mám už na zápěsti? Nevím…pět…deset?…víc? Kdo ví…třeba jednou zmizí všechny, ale zatím tady jsou, existujou na mým zápěstí jako vzpomínka na moje bolesti…Zůstává jako náhrobek na hřbitobě za městem… přibejvá jeden za druhým…pořád dokola…lidi se rodí a zase umírají. Kdy už to zkončí? Třeba brzo, třeba nikdy…dneska jsem někoho potkala. Seděla jsem…kde to jenom bylo? Sedl si o kus dál a měl strašně smutnej pohled. Na co asi myslel? Kdo mu ublížil? A ublížil mu někdo? Kdo ublížil mě? Ublížil mi on. Ne! Ublížila jsem si! Já. On za to nemůže. On! Měl vztek…ale proč sakra já? Nikdy jsem nebyla ta „slušná“ hodná milá holka, holčička. Vždycky jsem v sobě měla ten hnus. Svoji duševní špínu. Ale kde se vzala? Možná když jsem poprvý zalhala rodičům, nebo když jsem si poprvý napila alkoholu, zapálila si cigaretu…nebo jointa…prostě je to ve mně… už od začátku. Možná za to může i to co mi udělal…on! Možná mě to nějak poznamená. Mám to někomu říct? Proč? Stejně by to nic nespravilo ani by mi to v ničem nepomohlo. Nikdo to už nemůže vrátit. Mělo to bejt krásný. Voněla tam posekaná trává…voněla? Dá se to nazvat vůní? Proč mi v tom nikdo nepomohl? Chtěla bych se mu pomstít. Začíná mi ho připomínat i ten, koho jsem milovala. Možná ho ještě miluju. Ale vím já vůbec co to ta „láska“ je? Jestli jo, tak proč lidi dělaj takový hnusy. Proč on to udělal? Měl vztek!!! Ale vždyť to ho neomlouvá! Stejně neměl právo to udělat! Proč se k tomu pořád vracím. Prostě jsem měla smůlu. Neměla jsem tam jít. Neměla jsem ubližovat…mstít se. Je to prý pod moji úroveň. Ale kdo ví co nebo jaká je moje úroveň! Ani já sama to nevím…Černý vlasy, černý oblečení, černá tužka na oči, jsem celá černá…Bojím se sama sebe! Nerozumím si. Nepatřím sem. Nikdo mě nebere vážně, nikdo mě nemá doopravdy rád. Vždycky je to jen hra. Vzpomínám si na svoji první pusu…byla strašlivě nečekaná…on se mi vůbec nelíbil. Takhle vypadaj všechny moje poprvý-nedobrovolný, nechtěný. I já jsem byla nechtěná. Matka mi to jednou řekla. Možná to taky bylo jen ze vzteku, ale mě to utkvělo v paměti víc než cokoli jinýho, co mi předtím nebo potom řekla.
Nikdy jsem jí to neodpustila. Je směšný, co dokáže s člověkem udělat vztek! Taky mám vztek. Jsem ho plná. Docela snadno se rozlobím a pak chci jen křičet chci, aby mi dali všichni na světě pokoj a já byla na chvilku v pohodě. Obklupuju se lidma, který se jen přetvařujou na něco si hrajou a zase je to jen hra. Celej život je jedna zkurvená hra…už nechci hrát. Chci žít. Fetovat, chlastat, souložit a dělat všechno to „špatný“ nějak se odlišovat od davu šílenců, co jen kopírujou jeden druhýho a jsou pěkně ubohý.
Teď večer…chvilka štěstí,krásný starý písničky od člověka, co mě nikdy nepochopí…a vlastně já jeho asi taky ne. Zase vyvolávají tu „nostalgii“. Pořád jen slzy v očích, smutná nálada a myšlenka, že na mě nemáš čas, že mě nechceš. Přemýšlím, jestli si vůbec někdy vzpomeneš?…nikdy jsem nebyla šťastná pro nějakou velikou věc. Ale z maličkosti…Třeba ta zkurvená písnička.Zase se mi v hlavě odehrává ten film…vždycky jen chviličku absolutního a možná třošku i absurdního (jo slovíčkaření- to je moje) štěstí.
Komentáře
« Domů | Přidej komentář
ivstick 05.01.2008 00:18:19
z deničku Crazy.cz