jan.cajthaml

Sedíme v pokoji. Paprsky slunce pronikají a osvětlují bledou tvář, člověka jenž leží v nemocničním pokoji. Jeho ruce bledé atenké s voskovým nádechem leží podél těla úplně nehybně. Oči jsou zavřenéa ústa dokořán.
Je mrtvý?
Ne, jeho hrudník se pomalým tempem  vzdouvá a klesá jen nepatrně. Je naživu.
Po chvíli zkoumání se probudí. „Ahoj“ pozdrav se vznesl popokoji.
Nastalo zdrcující ticho.
Prsty jsem nervózně ťukala do čela nemocniční postele.

Podíval se na mě, naše pohledy se střetli. „Ať už chcípnu,to je konec,tady je to konečná“,

Aniž bych chtěla hlavou jsem na půl kývla, sklopila oči a sledovala desku na nemocniční posteli.
Byla zvláštně vysunutá ani nevím pročale strašně jsem chtěla vědět kdo to udělal.
Znovu se v místnosti rozhostilo ticho.

„Až  budu zase choditbude to fajn.“

Už nikdy to nebude fajn, copak mu to můžu říct? Copak to jde někomu říkat, že nevím kdy umře ale, že má všechno spočteno do posledního bodu.
Teď už jen bude trpět k otřesnému konciv bolestech a strachu.
Znovu se mi podíval do očí, že to ví.Usmál se. Já se usmálataky.
Jeho smích mi v tu chvíli přišel šťastný vyrovnaný a spokojený.
Možná se jen vysmíval tomuhle zatracenému světu, konečně bude mít klid a my se tady budeme dál trápit a zakoušet zkoušky životní,kdežto on se na nás bude koukat z vrchu a smát se jak jsme ubozí?
Vzpomínala jsem, kde bych teď chtěla být, sledovala jsem ho ale nevnímala jsem co mi říká instinktivně jsem mu odpovídala.
Pak nastaly bolesti, sténal a při každém jeho nádechu mě jímala hrůza z jeho prokletí.
Najednou jsem prosila Boha aby ho ušetřil toho hrozného trápení. Neskutečného trápení.
Oči mi zvlhli, zvlhli i jemu.
Vrátila jsem se zpět do vzpomínek kdy to bylo skvělé, seděli jsme všichni u stolu bavili se jak nám ten život utíká.
Seděl v  kuchyni ustolu pod vlivem několika panáčků slivovice, přitáhl si k sobě talíř sesobotní bábovkou a začal bábovku jíst s takovou elegancí, že měl kolem krku namotaný ubrus a  drobky  bábovky mu zůstávaly na puse zvedl ruku ahlásil : „Já jsem Jiří Kodet – a Vy mi všichni polibte prdel!“

Tak se ptám co je lepší ?

Mám pocit, že je to jen o té důstojnosti odchodu ze světa,který je těžký.
A ten těžký balvan tlačí na srdce každého z nás.
S každým nádechem je těžší a těžší.

Autor: jan.cajthaml dne 07.Červenec 2007 v 18:56 |