jan.cajthaml

Musela jsem se smát,slyšela jsem přirovnání „Jaký je rozdíl mezi mužem po padesátce a hrnkem bez ucha-prý oba jsou nepoužitelní,ale proč je vyhazovat?“
Je fakt,že hrníček doma takový mám a uchovávám si tu skvostnou  nádheru.Je velký a žlutý a bez ucha.Ale pořád se z něj krásně pije.Je to lahoda z něj pít, vejde akorát do obou dlaní, takže pokud pijiteplý čaj, teplo přijímám oběma dlaněmi a jsem neuvěřitelně spokojená. A mohla bych pokračovat, ve výčtu všech výhod, které má.
Ale vrátím se k tomu „muži po padesátce“ říkal mi to známý,který prožívá alespoň podle mého mínění šťastné manželství, mnohaleté.Možná to pronesl proto,že si jako ten hrníček připadá, bezucha, sám, ošoupaný od věčného používání- a tak si myslím že když  ho potkám se svou paní bude to jakos tím mým hrníčkem,miluje ho i bez ucha,tak proč ho měnit?Snaha pořád něco měnit mě v mém životě často pronásleduje,a hodně motivuje.připouštím- občas přivádí do situací,kdy nevím jak ven.
Chtěla jsem měnit svět, ale to bylo ve věku kdy princezny zachraňují princové, kdy spolu žijí na zámku plného květin stromů a neuvěřitelné lásky,až za hrob…
Vymýšlela jsem různé pomocné stroje jak zlepšit celý svět.Byly to vlastně promyšlené cykly které normálně fungují,ovšem jen v dětských očích.
Když jsem věkem zjišťovala,první opojné zamilování ,první kruté pády z piedestalu lásky,které na dlouhou dobu zavřely oči a náruč : Křičela jsem bolestí „nikoho nevpustit!“
V té dané chvíli to byli nejhorší zážitky v mém životě.Chtěla jsem to změnit aby to nebylo pro mě tak kruté.Tak jsem zvolila cestu,která mě měla změnit celou a hledala jsem tváře ve kterých se uvidím jiná,rebelka,kráska   ………. Spousty tváří..
Vlastně dneska vím,že srdce je tak stejně velké jako bylo před lety,stejně buší,proudí v něm stejná krev ,jako před lety….změnil sejen způsob prezentace výrobku…. Ale obsah,obsah je pořád a pořád stejný.Bolí mě srdce při pomyšlení,jen při pomyšlení ztráty někoho blízkého,čas rány zahojí- možná je nezahojí čas ale mysl,která v podstatě vytěsní milovaného človíčka.Ale to nejde jen tak někoho  vytěsnit.Tváře a činy se vybavují při pohledu na cokoliv co se dá spojit s tím človíčkem.Zaleží na poutu.
Nedávno když jsem cestovala ze zaměstnání,jsem ucítila onu známou vůni a při ní se mi vybavily vzpomínky na dobu,která pro mě nebyla nikterak šťastná.Mám takové svoje malé De Javu , jakákoliv vůně či parfém ve mně evokuje vzpomínky, to co jsem prožila,a znovu si oživuji lesk a bídu starých časů.
Tak se po většinu života vracím do prožitých let abych pochopila proč se tak stalo či nestalo.
Někdy se stane že zůstanu v absolutním úžasu když zjistím co všechno jsem propásla zahodila zničila ,ale zvládla překonala přežila.Přesto člověk nenalézá útěchu v žádné překonané zkoušce,v dobytí obrovského cílu, který si předsevzal,a pořád a pořád bude dobývat a dobývat  další,dokud nezemře.Měla jsem pocit, že pokud člověk chce dokáže i nemožné, nachvíli jsem ztratila víru a očekávala, že se za mě vše vyřeší. Chyba v myšlení?
Ne jsou to pouho pouhé zkušenosti nastávající životní etapy,člověk dochází k rozumu jemu samému.
Životní samota je krutá daň hlavně smutná a pošetilá. Je to taková zlatá klec nemůžeš nikam a nikde nikoho nemáš. Venku se mladí baví a ty sedíš  pláčeš a tiše jim všem závidíš žesi užívají mládí a krátkého života. Žádná kamarádka nepřijde, protože žádnou nemáš.. Chodíš jen do práce,protože nic jiného neznáš. Nemůžeš mít kamarády protože všichni jsou špatní, i když víš, že to není pravda.

Co s tím ?

Buď nadále trpět nebo změnit stereotyp?

Nevím netuším to všechno přijde

Autor: jan.cajthaml dne 02.Červenec 2007 v 09:28 |