dál... ale jinak

28.Říjen 2016 | Básničky

slunce na nebi

to už se podzimně kaboní

kolem paneláků

ještě pár dětí si hraje

začíná postvirtuální období

už se nedá zahřát jenom čajem

 

co napoví jedno rande?

prý jsem málo akční

no to je vážně legrační

ve vzduchu už je cítit změnu

proč si do kapsy nenabrat 

trochu větru podzimu

a jinak jede se dále...

napsal/a: jan.gogin 21:37 Link komentáře (0)



plápolení

14.Říjen 2016 | Básničky

písečný hrad

v poušti květ

po něze hlad

svlečna

vzdech

plá

plá

plápolá

zapomenutý plamének

napsal/a: jan.gogin 04:55 Link komentáře (0)



Transformace

13.Říjen 2016 | Indispozice

To je pořád čekání, že se začnou řešit ty problémy; toje pořád čekání, že se začne něco dít... Jenže ono nic nepřichází, naopak, spíšvěci odcházejí.

Jednoho dne, tedy přesněji podvečera, jsem si řekl, žeuž dost. U našeho sídliště je jistý kopec. Nedosahuje sice žádné závratné výše, přesto je to nejvyšší vrchol v širším okolí. A tehdy jsem se rozhodl, že právětento vrchol, právě tohoto podvečera zdolám během.

Když jsem tak běžel lesním přítmím, napadaly mě různé myšlenky, postřehy, nápady. Jakoby se ve mě začalo transformovat mé vlastní já. Jinak řečeno, jsem v přítomné chvíli opouštěl svou pohodlnost. Běžel jsem a zamýšlel se nad různými otázkami a velmi rychle nalézal v tu chvíli i dodnesuspokojivé odpovědi.

Ovšem v průběhu cesty se objevilo několik překážek, které kladl lesní terén a současně několik překážek v etapě poznání celého světa i sebe sama. Člověk, který se chce stát vědoucím, musí překonávat určité překážky.

Je to jedna s fází vývoje, kterou si každý člověk natéto cestě musí projít a porazit jí. Osobní růst vedoucí k poznání je dostatečné uvědomění, které nesmí chybět po celou dobu cesty, která trvá ne jenpo dobu tohoto běhu, ale vlastně celý náš život.

Je to životní rovnice, která nás pohání kupředu. Je to jako rozpálený katalyzátor, který nepřestává žhnout, pokud člověk nepřestává být odhodlaný, nepřestává snít a hlavně se vzdá své vlastní pohodlnosti, kteráje jako past.

Věděl jsem, že pokud chci tuto cestu zdolat, tak musím tuto pohodlnost, nebo dokonce tento strach překonat, porazit ho, smést ho zesvého vědomí jako prach z velmi staré truhly, ve které tušíme poklad.

Cesta se začala pozvolna svažovat dolů. Došlo mi, žemám za sebou vrchol, hlavní cíl běhu. Bral jsem to v tuto chvíli jako pomoc, podporu, nastavenou ruku ochrany, abych věděl, že na své životní cestě nejsem sám. Nehmotné síly jsou mi k dispozici a dokážou mě podržet v těžké chvíli.

Dříve díky nezdárnému, zmatenému bloudění životem jsem tohle nemohl dokázat, teď už snad ano. Byl jsem konečně připraven. Bylo to ryzí, obohacující a smysl dávající.

Na odvrácené straně kopce se nachází další malé sídliště, stejně jako na té výchozí  straně přiléhající k dříve samostatné vesnici.  Běh jsem měl za sebou, mohl jsem si dovolit malou odměnu v místní hospůdce v podobě jednoho oroseného.

Získal jsem při tom všem nové přesvědčení, pocity a hlavně mi v hlavě začala kolovat spousta věcí. Ne, nejsem teď lepší člověk než kdokoliv druhý. Jelikož to může dokázat každý, kdo jde za svým cílem a nebojí se vzdát své pohodlnosti a udělat něco nejen pro své tělo, zdraví, fyzičku a svou duši. Být v rovnováze a souladu s universem, které skrývá nekonečná poznání a radosti.

(text není zcela původní – obsahuje řadu myšlenek, postřehů i celých vět jednoho, již smazaného textu nejmenovaného autora – jehož práce mi však tak silně připomněla vlastní zážitky, že je takto předkládám pozornosti)

napsal/a: jan.gogin 16:27 Link komentáře (0)




Věrnost je pomíjivá ve svém lesku,

neboť poznala temná zákoutí hanby.

napsal/a: jan.gogin 13:02 Link komentáře (0)


Starší články >