Lidi, nemáte pocit, že ten život nějak moc frčí? Ptám se, ale odpověď nečekám. Vím dobře, co by mi spolužáci odpověděli- Konečně devítka!!!
    A přece to vidím jak dnes, když 1. září 1999 nadešel ten dlouho očekávaný den. Nová aktovka s penálem byla připravena a my jsme nemohli dospat. Veliká škola, hodně chodeb, nevěřila jsem, že se tu někdy vyznám. Potkala jsem spoustu nových kamarádů, naučila se číst, psát a počítat. Prohlížela jsem si ty obry deváťáky a vyhýbala se jim, aby mě nezašlápli...
     Kdysi dávno nás i učení bavilo, ochotně jsme mazali tabuli, nosili paní učitelce pomůcky, zdravili všechny zaměstnance školy... Po několika letech nás to přestalo bavit a už při představě, že zase končí víkend a ráno vstáváme do školy, se nám dělalo jaksi šoufl.
     Celých devět let jsme s tebou, školo, válčili a teď tady stojíme, abychom se v míru rozešli. Uvědomujeme si, páni učitelé, že jsme často zlobili, neučili se, neposlouchali dobře míněné rady, ale už nám to odpusťte a my vám odpustíme všechny poznámky, pětky a tresty, kterými jste nás častovali.
     Děkujeme vám za trpělivost a snahu, udělat z nás pořádné lidi, připravené do další životní etapy. Děkujeme vám paní třídní učitelko, za vlídnost, obětavost, pochopení a lásku, se kterou jste o nás pečovala a žehlila naše větší i menší průšvihy.
     Devět let uběhlo, všichni jsme se na tento okamžik těšili a najednou máme pocit, že bychom se raději do své školní lavice vrátili. Za školními dveřmi nás čeká velký svět a my nevíme, jestli se v něm neztratíme.
     Čeká nás další škola, další protivné vstávání, nadávání na kantory a odpor k učení. A přesto víme, že se nedá nic dělat. Bez vzdělání by z nás nic nebylo. Až budeme jednou úspěšní právníci, podnikatelé, lékaři nebo i učitelé, zavzpomínáme na nejbezstarostnější léta našeho života a v duchu si řekneme: Díky, školičko, za vše, co jsi nás naučila....Pěkný ne?

Komentáře

« Domů | Přidej komentář