.Bylo to tenkrát, bylo mi 13. Skládala jsem básničku  a teď si jí tu dlouhé době čtu.
.Musim se podělit i s vámi. Koukejte se mi pořádně smát !

Víš, jak těžké je koukat na tebe,
z toho na celem těle zebe mě.
Myslet na tebe,
být bez tebe, studené,
na pohled šedomodré nebe.
Chci vídat každý den tvou tvář,
užívat si tvou svatozář.
Chci být jen s tebou,
nenech to samo sebou.
Chci si užívat tvé dotyky,
nenech mi jen vzpomínky.
Ty víš kolik je mých citů,
a já kolik tvých.
Chci, aby naše rty dohromady
jednou střetly se,
a ne jen poslouchat, nespletly se?
Chci tě líbat na tvá mužná líčka,
poté splynou neše mladá tělíčka.
Splynou jedno v druhé,
ale nám stačí to slovíčko pouhé.
Slovíčko již nepoužité,
s kapkou slzy láskou skryté.
Každý říká miluji tě,
ale přitom neví,
že mnohem důležitější je,
říkat miluj mě.!.
Chci o tobě vědět,
co ty sám teprve zjišťujěš ,
vidíš mne a přesto nevstaneš.
Chci prožít tu lásku,
uvnitř tebe zkrytou,
sundej tu pásku,
přes oči zakrytou.

.Zazvonil zvonec básničky = komedie je KONEC!