26.Leden 2009
povidka-HROB
Všude bylo vedro k zalknutí, jen na hřbitově byl chlad. Za vysokouzdí,až v rohu hřbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornostlidí,kteří občas zašli na samý konec hřbitova s touhou najítněcozvláštního. Z náhrobku vyzařovala tvář dívky, která byla v tédobě,která náležela této fotografii, velmi šťastná. Její úsměv byltakkrásný. Před hrobem stál chlapec a smutně se díval na náhrobek,jenžměl ve svém záhlaví citát: ,,Kdeko-li budeš, budeš-liposlouchat,najdeš mě vedle".
Tomu chlapci mohlo být tak 18 let. Stáltam ve stínu lip, v ruce drželkytici krásných kopretin. Hladil je a naruce mu chvílemi padaly slzy.Já tam stála v pozadí s trochou zvědavostia pozorovala jsem ho.
Stál tam snad už tři hodiny, ani jednou seneotočil, ani jednousenepodíval jinam, než na tvář té dívky.Přistoupila jsem blíž, abych muviděla do tváře. Uviděl mě a and by měani nevnímal, kdybych na nějnepromluvila. Byl hezký a mně se zdálo, žejsem snad hezčího klukanikdy neviděla.Bylo divné, že takový kluk naníteď někde na koupališti,kde by byl určitě obklopen spoustou dívek, žetu stojí a padají muslzy. Když jsem se mu podívala na rty, uvidělajsem, že si s někýmpovídá,ale nikdo tu nebyl. Až po chvíli jsem siuvědomila, že slova,která vypouští přes rty jsou určena někomu, kdo užna věky spí. Byla toslova pro tu neobyčejně krásnou dívku. Šeptal něco,ale já munerozuměla.
Až po chvíli vzlyk zesílil a on šeptal: ,,Pročjsi mi odešla?" V téchvíli bych se nejraději ztratila a nebyla tohosvědkem. Poté položilkvětiny na hrob, otevřel lucerničku a zapálilsvíčku. Vyndal z kapsykapesník, otřel si oči a zahlédl mně. Na chvílise zastavil a svýmakrásnýma očima se na mě podíval. Byl to pohledvelice smutný, ale mělsametově měkký hlas. ,,Ahoj, něco potřebuješ?"promluvil na mě.Nezmohla jsem se ani na slovo. Zeptal se mě znovu a vtom jsem serozbrečela. Šel ke mně, řekl, ať nebrečím, že život je zlý.Dovedl mě klavičce a půjčil mi kapesník. Byla to hrozná chvíle.,,Promiň, jánechtěla," řekla jsem. ,,To nic," řekl a začal mi vyprávětsvůj příběh.
,,Jmenovala se Klárka. Začali jsme spolu chodit.Poznali jsme se ukamaráda na oslavě. Líbila se mi a tak jsem šel proni, abychom sizatancovali. A pak jsem ji pozval na drink. Připadala mijako bohyně,kterou mi někdo musel seslat. Povídali jsme si spolu a pakjsem jidoprovodil domů. Druhý den jsme spolu byli na koupališti, kdejsem setaké poprvé líbali. Potom nastolo mnoho nádherných dnů. Po půlrocejsme spolu poprvé spali. Chodili jsme si na proti ke škole. Jenjednoujsme se spolu pohídali, netrvalo to však dlouho, po hodině jsmebylizase spolu. Chodili jsme spolu do kina i do divadla, téměř jsme seodsebe nehnuli. Naše parta nám říkala ,,snoubenci"."
Když mi Martino tom všem vyprávěl, bylo mi zase do breku. Nedovedlajsem udržet slzy,brečela jsem a brečel i on. Kvetoucí lípy a stromykolem byly jedinýmisvědky naší rozmluvy.
Jeho oči měli takový divný smutek a žal, jakýjsem ještě nikdyneviděla. Bylo zvláštní, vidět brečet kluka. ,,Když jíbylo 17, chodilijsme spolu právě rok. Oslavovali jsme to s kamarády nachatě rodičů apotom jsme se šli koupat. Bylo nádherné se spolu ve voděmilovat apotom celou budoucnost. Ráno kámoši odjeli a my zůstali sami.
Udělalijsme si slavnostní snídani v trávě a v té chvíli jsem bylnejšťastnějšíčlověk na světě." Když dokončoval vyprávění, zpomalovalvěty a oči se muzalévaly slzama. Potom začal vyprávět ten smutnýden... ,,Bylo právětakové vedro jako je dnes a my se rozhodly, že sivyjedeme do přírody.Jeli jsme k nádhernému jezeru kousek od nás, kdenikdo většinou není. Ai dnes jsme tu byli sami. Klárka byla ten dennádherná. Měla úplně novéšaty a vlasy krásně rozevláté. Byl jsemšťastný... Večer se blížil a myjsme se rozhodli jít si zatancovat naples. Lidé se po nás dívali aříkali, jaký jsme nádherný pár.
Když zábava skončila, jeli jsme domůkaždý jiným autem. Naposledy jsmese políbili, objali a každý jel svoucestou. Přišel jsem domů a šelspát. Uprostřed noci mi zvonil telefon,do nemocnice přivezli težcezraněnou dívku, která si přeje, abych tampřijel.
Celou dobu jsem utíkal, ani nevím, jak jsem tam doběhl.Otevírali midveře a dívali se na mě utrápeně. Doběhl jsem do jejíhopokoje. Okolopostele seděli rodiče. V jejích očích byl pohled, na kterýnikdynezapomenu. Řekla mi: ,,Nechce se mi umírat, ale musí to být." Pakseobrátila na rodiče a tichým hlasem, který ji byl tak cizí, řekla:,,Zavšechno, co jste pro mě udělali, vám dekuju".
Držel jsem ji zaruku a ona hlasem, který se těžce nesl pokojem, řekla:,,Moc tě miluji anechce se mi od tebe. Dones mi někdy kopretinyanenechávej můj hrobprázdný. Navždy tě budu milovat. Měla jsem vásvšechny moc ráda, rodiče,tebe, jediného v mém životě." Potom usnula amy jsem museli odejít. Jejímamka se zhroutila a její táta se zalitýmaočima slazama ji podpíral. Jávyběhl ven, začali mi téct slzy. Najednoujsem byl sám. Chtěl jsemumřít. Dávali ji jen malou naději.
Celou noc jsem prochodil a nevěděl, zda ještě žije.Svítalo a nastával nový den, ale mě bylo moc divně.
Zemřelabrzy ráno na vnitřní krvácení. Naposledy mně dovolili podívatse na ni apak ji odvezli. Stál jsem tam na chodbě a tekly mi slzy jakohrachy.Nechtěl jsem věřit, že moje jediná zemřela a že už ji nikdynepolíbím,nepohladím, neobejmu...
Celý měsíc jsem potom nikam nechodil.Vykašlal jsem se na školu, navšechno a stále jsem se vracel na tamísta, kde jsem byli spolušťastní. Bylo mně všechno úplně jedno, každýden jsem stál u jejíhohrobu a vyčítal si, že jsem ji nechal jetsamotnou. Kdyby jela se mnou,tak by se jí nic nestalo. Narazil do nichopilý řidič.
A těď už rok chodím sem den co den. Nechci se bavit slidmi, ty jsiprvní, s kým mluvím. Nevím ,ale cítím, že ty jsi jediná,kdo mi rozumí.Nech si ale všechno pro sebe, prosím! Lidi jsou zlí.Nikdy už nechci sžádnou holkou chodit. Tak a teď běž a nech mě tusamotného."
S těmito slovy se se mnou rozloučil a já cítila, jak sepropadám někamhluboko a nechce se mi zpět. Jak je ten životnespravedlivý!
Ještě několikrát jsem se s ním viděla. Potom odešelna vojnu a psalijsme si. Zůstali jsme přátelé, jezdili na výlety, alenik´dy násnenapadlo, že bychom spolu mohli žít.
Tak uplynul čas aMartin má teď na hrobě každý den kytici kopretin jenode mě. Je to právěměsíc, co se zabil v autě. Všichni mu říkali,,sebevrah", ale jen jájsem věděla, proč to udělal. Bylo to pro něhovysvobození.
Všude jevedro, jen na hřbitově je chlad, který je protkán žilkamabolesti. Sedímpod rozkvetlou lípou a v ruce držím kopretiny. Oni tuleží vedle sebe ajsou stále spolu. A tak tu sedím a povídám si s nimi- jsou tu se mnou...
Autor: kamculaa v 18:12 |
Komentáře (0):