kolja

Kvůli nežádaným návštěvníkům vyhlašuji komerční přestávku....

Tak a hurá vstávat... kdyby to šlo... to permoníci mi sedí v hlavě a ťukají kladívky. Jak tam mít továrnu se sbíječkama. To se zase večer povedl :-D

Tak už nic nehledám, všechno mám :-)  Děkuji lidičky, miluju vás!

Tak za dveřmi jsou Vánoce a já místo, abych se radovala, tak je mi špatně a smutno... Nejde mi se začít radovat... :-(  Není s kým sdílet... Něco tomu chybí... nebo spíše někdo :-(  tenhle konec roku je dosti smutný ...

Když k Tobě jednou v noci
přijde chlápek s bílými vousy,
v červeném kabátě
a strčí Tě do pytle,
neboj se.
To jsme jen napsala Ježíškovi,
že Tě chci
                 pod
                          stromeček.

Naposled se otočit a zavzpomínat, naposled se podívat na měsíc a na hvězdy, naposled ulehnout do postele, dočíst kmížku. Naposled vstát, naposled se obléknout, učesat a nasnídat, naposled vidět svítící slunce, mraky, naposled pohladit psa a rozloučit se s bytem. Naposled vidět stromy, keře, trávu, silnici, náměstí. Naposled vidět naše město, cítit jeho vůni. Naposled vidět přátele a říct jim : odcházím.... Naposled....

Včera jsem se byla podívat na vystoupení našeho gymnázia. Bylo to úchvatný. To, co dokázali předvést, nacvičit, dát dohromady - nádhera. Padla na mě zvláštní nálada, tak se zase vrátit do těch mladých let...jé, co já bych podnikla, co bych změnila, co bych už nikdy neudělala a co zase naopak ano... Čím víc nad tím přemýšlím, tím je mi smutněji a smutněji. Umět tak čas vrátit, opravit věci, napravit, co se pokazilo. Kdebych teď mohla být? Třeba by mi bylo mnohem lépe než teď... Chtěla bych se zase vrátit o nějakej ten rok zpátky... být zase...

Dnes jsem se byla podívat na promoci, pamatuji si ještě mojí první promoci, co jsem viděla, bylo mi asi 5 let. Měla jsem na sobě krásné růžové šaty, stejné jako sestra. Ušila nám je mamka právě pro tuto chvíli... Byla to promoce mojí mamky na Karlově univerzitě. Moc jsem z toho ještě neměla rozum, ale vím, že to bylo něco velkého, museli jsem být nádherně oblečené (šaty právě pro tuto chvíli), seděli jsem v první řadě, sešla se celá naše rodina až z daleké Ostravy. Pak jsem ještě zašli na slavnostní oběd a povídali si,. Byl to velký den. Na slavnostní pozvánce měla ma¨nka napsáno: I přes tato milá zdržení přeci v cíli - ta milá zdržení jsem byla já a sestra.
Promoci, co jsem zažila dnes byla zase z jiného hlediska... Seděla jsem tam a pozorovala... Povídala jsem si s jednou paní, které tam měla dceru, sdělovali jsem si zážitky a očekávání. Nebyl nikdo jiný. Ano, byl to velký den pro dost jiných lidí, ale já už do toho zapojena nebyla. Ale ta nálada byla opravdu velmi sváteční a to co říkali velmi smutné a takové, že je vlastně něco pryč a čeká nás zase něco velkého. I když mluvili k absolventům, tak to zapůsobilo i na mě. Čeká mě promoce za pár měsíců, pokud to vše zvládnu. Začínám mít strach a přitom se těšit. Mám strach, že to ukončení nestihnu, nezvládnu... Zato se zase moc těším na promoci, bude to velká věc zase pro mě... bude tam sedět celá má rodina, bude tam sedět můj  přítel (teda doufám, že už nějakého budu mít), budou tam mé kamarádky a mí kamarádi. Dostanu přání a květiny. A až odpromuji, dostanu velké obejmutí od rodiny a velkou pusu od budoucího přítele. A pak všichni jako jedna rodina zajdeme na velký slavnostní oběd a večer vyrazím s přáteli. Pro mě to bude něco velkého... Těším se a doufám, že už bude všechno v pořádku, všechno a  já si to budu moct užít pořádně...