Upíři. Tvorové noci živící se lidskou krví. Bledí, tajemní a vyzbrojení dvěma špičáky, kterými prokousnou každé hrdlo. Odkud přišli? Co o nich víme? A jsou důkazy o jejich existenci?

Kdo je upír a co umí?
Za upíra je považována bytost, která v noci vstává ze svého hrobu a pod rouškou tmy se vkrádá k lidem, aby jim z krční tepny sála teplou krev a prodloužila si tím život. Kousnutí lidé se potom sami mohou v upíra proměnit. Upír má dva špičaté zuby, neodráží se v zrcadle, nevrhá stín, bojí se slunečního světla, křížů, svěcené vody, stříbra a česneku. Spí ve svém hrobě nebo v rakvi, kterou má naplněnou hlínou ze svého hrobu, což pro něj představuje spojení se záhrobím. Podle některých legend se umí proměnit i ve vlka nebo netopýra, má nadlidskou sílu a hypnotické schopnosti. Je to jeden z nejmocnějších tvorů temnot a rovnat se mu může už jen maximálně vlkodlak.


VLAD DRÁKULA
Už otec hraběte Drákuly měl otřesnou pověst. Lid tohoto valašského panovníka nenazval jinak ďábel, totiž Vlad Drákula. Jeho syn se jmenoval stejně jako jeho otec Vlad. Protože podle legend dokázal za 10 let svého panování nechat nabodnout na kůl nejméně 50 000 lidí, začalo se mu nejprve přezdívat Vlad Tepeš - Ten, kdo naráží na kůl. Teprve po své smrti byl přejmenován na Vlada Drákulu, syna ďábla Drákuly.

Polednice

U lavice dítě stálo,
z plna hrdla křičelo.
"Bodejž jsi jen trochu málo,
ty cikáně mlčelo!

Poledne v tom okamžení,
táta přijde z roboty:
a mně hasne u vaření
pro tebe, ty zlobo, ty!

Mlč! Hle husar a kočárek -
hrej si - tu máš kohouta!"
Než kohout, vůz i husárek
bouch, bác! letí do kouta.

A zas do hrozného křiku -
"I bodejž tě sršeň sám - !
Že na tebe, nezvedníku,
Polednici zavolám!

Pojď si proň, ty Polednice,
pojď, vem si ho, zlostníka!" -
A hle, tu kdos u světnice
dvéře zlehka odmyká.

Malá, hnědá, tváři divé
pod plachetkou osoba;
o berličce, hnáty křivé,
hlas - vichřice podoba!

"Dej sem dítě!" - "Kriste Pane,
odpusť hříchy hříšnici!"
Div že smrt ji neovane,
ejhle tuť - Polednici!

Ke stolu se plíží tiše
Polednice jako stín:
matka hrůzou sotva dýše,
dítě chopíc na svůj klín.

A vinouc je, zpět pohlíží -
běda, běda dítěti!
Polednice blíž se plíží,
blíž - a již je v zápětí.

Již vztahuje po něm ruku -
matka tisknouc ramena:
"Pro Kristovu drahou muku!"
klesá smyslů zbavena.

Tu slyš: jedna - druhá - třetí -
poledne zvon udeří;
klika cvakla, dvéře letí -
táta vchází do dveří.

Ve mdlobách tu matka leží,
k ňadrám dítě přimknuté:
matku vzkřísil ještě stěží,
avšak dítě - zalknuté.

Přišel za mnou jeden Řek, a ten mi řek, abych mu řek, kolik je v Řecku řeckých řek. A já mu řek, že nejsem Řek, abych mu řek, kolik je v Řecku řeckých řek.

V naší peci piští myši, v naší peci psíci spí.

Čistý s Čistou čistili činčilový čepec.

Petr Fletr pletl svetr. Pletl Petr Fletr svetr? Svetr pletl Petr Fletr.

Poslal posel posla pro slámu.

Náš pan kaplan v kapli plakal.

Sysli myslí, že v té pixli je syslí müsli.

Měla babka v kapse brabce, brabec babce v kapse píp. Zmáčkla babka brabce v kapse, brabec babce v kapse chcíp.

Kotě v bytě hbitě motá nitě

U lavice dítě pláče,

smazalo si z počítače,

videohru Polednice,

stála plné dva tisíce...

Máma chvíli zlostí bledne,

potom pravačku svou zvedne,

plesk! a už ji svrbí dlaně,

Neřvi mi tu,ty cikáně!

nebo ti dám repete,

proč si mačkal DELETE?

U hrobečku dítě stálo,

z plna hrdla mlčelo,

před chvílí se usmívalo,

když tatínka věšelo.

Tu si náhle pomyslelo

"Máma má o tátu strach!"

nechtělo maminku trápit

- teď je dvojnásobný vrah.

Dva hrobečky vedle sebe,

brácha vchází do dveří,

za chvilku už budou tři,

když se dílo podaří.

Setmělo se, měsíc vyšel,

dítě má už strašný hlad,

no a tak si umanulo

z Macka guláš udělat.

"Čiči, Macku, pojď sem ke mně"

Dítě zvedá topůrko,

Macek přišel, dítě jásá

"Už tě mám ty potvůrko!"

Vzpomnělo pak na babičku,

na tu starou lakotu,

záhy vetchá stařenka

zdobí tyčky u plotu.

Když to všechno děda spatřil,

zasípal "Ty hajzlíku!"

staré kosti pomalé jsou,

neunikl majzlíku.

Že byl Azor pejsek věrný,

začal výti do noci,

dítě šeptá rozzuřeno

"Už ti není pomoci..."

Potichu se plíží stínem,

cos schovává v rukávu,

pejsek dostal pěstním klínem

a svalil se na trávu.

  V malé vesničce mělo jednoho dne dojít k demolici malého rodinného domku. Všechny nepotřebné věci byly vyneseny před domek a naházeny na jednu hromadu. Zřejmě jen nedopatřením se do této hromady dostal i malý hnědý medvídek. Obklopený vším harampádím zůstal zde nikým nepovšimnut mnoho týdnů. Tehdejší zima byla velmi chladná. Stále jen sněžilo, rybníky i říčky zamrzaly a lidé raději zůstávali doma v teple. Malý medvídek byl zaklíněn mezi starými matracemi a byla mu veliká zima. Byla mu dokonce tak velká zima, že se jeho hnědý kožíšek změnil na šedivý a jeho hnědý čumáček zmodral. Byl moc smutný. Na celém světě nebyl nikdo kdo by jej miloval. Až jednoho dne, když se oteplilo ho objevila malá holčička. Vyprostila jej zpod matrací a takřka si ho zamilovala. Byl tak sladký a něžný. Běžela se s ním domů pochlubit babičce. Babička ho musela na několika místech zašít a přidat malou záplatu. Malá holčička mu začla říkat tatty teddy - střapatý medvídek.

Vítej a měj se dobře (smích)